Starý muž to nevzdal

Nebylo by nic snazšího než zesměšnit dokument Národ v sobě, který Česká televize odvysílala premiérově na ČT 2 minulý týden a reprízuje jej toto pondělí pozdě večer. Režisér Jiří Krejčík v něm sleduje osudy restaurační budovy Národního divadla v Praze a činí tak většinou způsobem filmařsky zastaralým a publicisticky didaktickým. Celý film působí jako zpravodajská televizní relace a je navíc prokládán skutečně šílenými momenty: například když kamera najíždí na detaily dobového tisku a přes celou obrazovku pak zvětšuje titulky novinových článků, doplněné apelativními výkřiky komentátora. Připomíná to normalizační dokumenty o samozvancích a zaprodancích, při nichž režijně asistovala StB. I za mnohé další polopatismy by bylo Krejčíka možné profesně rozcupovat. Jenže to by nebyla celá pravda – zatímco jeho manipulace obrazem silně připomíná propagandu, důslednost, s jakou pětaosmdesátiletý režisér rozkrývá zmíněnou kauzu a hledá její společenské přesahy, by mohla vejít do českých učebnic žurnalistiky.

Připomeňme základní fakta. Federální shromáždění ČSFR restaurační budovu Národního divadla spolu s pozemkem, na kterém ta skleněná krychle stojí, v roce 1990 bez vědomí divadla přidělilo řádu svaté Voršily Římské unie. Příslušný zákon byl přijat, jak se praví v jeho preambuli, „k nápravě křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku“. Problém byl v tom, že v 50. letech budova Nové scény ještě vůbec neexistovala, stavěla se až o třicet let později. Nicméně řád svaté Voršily nemovitost záhy prodal firmě Themos. Vedení divadla namítalo, že v restaurační budově se nacházejí technologie nezbytné pro fungování celého areálu a že budova se v zákonu ocitla nedopatřením, což v zásadě uznali i politici. Nenašlo se však dost poslanců ochotných patovou situaci změnit novelou zákona.

Před deseti lety byla kauza restaurační budovy celonárodní záležitostí a o sporu byly v krátké době publikovány stovky článků. Ale po čtyřiadevadesátém roce, kdy byl pat zmrazen sérií smluv do provozně únavného, ale mediálně neatraktivního provizoria, zájem žurnalistů takřka úplně uvadl. Filmový režisér Jiří Krejčík však absurdní drama na Národní třídě sledovat nepřestal a nyní nabízí jeho prozatím nejdůkladnější inventuru. Divák se dozvídá, že důsledky špatného zákona trvají dosud: vedení ND je s Themosem v permanentním sporu, budova chátrá a žaloba stíhá žalobu. Takřka nepřetržitě si zástupci ND a Themosu dělají naschvály, kvůli nimž má divadlo vyšší provozní náklady, požadují po sobě navzájem milionové částky, ale také se handrkují o parkování aut, jízdu výtahem nebo odběr elektrického proudu a tepla. Krejčík nezůstal jen u popisu situace a hledá primární odpovědnosti politiků – předkladatel tehdejšího zákona a dnešní ministr zahraničí Cyril Svoboda se ale s režisérem odmítl sejít, nemá prý čas. Skutečné důvody, proč se inkriminovaná budova v zákoně proti vší logice ocitla, tudíž zůstávají v temnotách – těm, kteří k tomu mají co říci, se nechce mluvit.

Krejčíkovi nicméně nejde jen o jednu zamotanou kauzu – svůj dokument nechává vyznít také jako polemiku s klausismem první poloviny devadesátých let, kdy některé zákony měly zcela specifickou, na zdravém rozumu nezávislou platnost. Se skutečným údivem, který přinesl až časový odstup deseti let, pak kupříkladu hledíme na arogantní promluvu někdejšího odborníka bez přívlastků, ministra financí Ivana Kočárníka.

Dá se říct, že pětaosmdesátiletý Krejčík vystavil české žurnalistice a filmové dokumentaristice nelichotivou známku. Na rozdíl od investigativních reportérů, jimž by mohl být dědem, neutekl a dokázal dovést práci do konce.

Autor je redaktorem MF Dnes.