Podzim je časem udílení cen. Někdejší kritik, nyní šéfredaktor Reflexu Petr Bílek charakterizoval v posledním čísle svého listu toto krupobití poct jedenácterem vesměs výstižných postřehů. Pouze čtvrtý bod, v němž tvrdí, že „cena, kterou nezaznamenala média, neexistuje“, není pravdivý. Letos byla už počtvrté udělena prestižní Pařížská literární cena Jaroslava Formánka, o níž dosud v médiích nepadla ani zmínka. Český literát, který do exilu odešel na jaře 1989, ji předává na doporučení poroty složené z filozofa Zdeňka Vašíčka, spisovatele Luboše Martínka a mojí maličkosti. Obnáší láhev francouzského vína nebo karibského rumu a podléhá pouze dvěma pravidlům: 1) složení poroty je neměnné, 2) oceněn může být pouze její člen.
Recese, zdálo by se. Přízemní šťouralové by cenu mohli dokonce pokládat za trapnou náhražku skutečného uznání, po němž by jinak zakladatelé-nositelé bažili marně. Kdo však je ověnčen Formánkovým laurem, vnímá i taková podezření jako ozdobu. Vždyť svědčí o závisti. Ohlédneme-li se za minulým stoletím, padá na uznání, byť třeba zasloužené, stín těch, kteří je za různých režimů udělovali. Představme si je nad seznamy kandidátů, jak si pohrávají s různými jmény, některá zavrhují, jiná pochybovačně zvažují a další velkomyslně potvrzují se slastným pocitem velkých manipulátorů. Nebylo lepší zůstat zneuznán?
Touha po uznání je přirozená. Pociťovali jsme ji i v nepřirozených dobách. Koncem sedmdesátých let jsme jednou po noční šichtě na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu