Čeští hrdinové táhnou na Budapešť

Česká společnost si po celé dvacáté století zakládala na své nevýbojné povaze: nikdy jsme prý proti svým sousedům neútočili, naopak jsme se často stávali jejich kořistí. Je to hezký mýtus, archivy ale říkají něco jiného. Právě tento týden uplyne 47 let od chvíle, kdy komunistické vedení Československa horlivě připravovalo vojenské napadení Maďarska, které se vzbouřilo proti komunistické diktatuře. Československé tanky nevyjely na Budapešť nakonec jen proto, že Sovětský svaz rozhodl jinak.

Do zbraně

Původně protestní akce budapešťských studentů se během 23. října 1956 proměnila ve stotisícovou demonstraci požadující zásadní reformy vnitropolitického života. Když znervóznělý dav před státním rozhlasem neuspěl s požadavkem odvysílání reformního programu, vzal budovu útokem a obsadil ji. V noci vjely na žádost postrašených maďarských komunistů do hlavního města sovětské tanky a vypukla guerillová válka mezi povstalci a sovětskou armádou. Byla vyhlášena nová vláda, do jejíhož čela se dostal reformista Imre Nagy. Nastalo krátké období maďarské svobody.

Zprávy, které zpočátku z Budapešti do Prahy docházely, byly kusé a rozporuplné. První tajemník Ústředního výboru KSČ Antonín Novotný, ministr vnitra Rudolf Barák a předseda vlády Viliam Široký si však instinktivně uvědomovali vážnost situace a začali rychle jednat. Blížilo se totiž výročí založení masarykovské republiky a &„…