Vidět, jak matka pláče

V řadě zemí hledají po staletí decimované etnické minority svou novou identitu pomocí filmu. Původní obyvatelé Severní Ameriky a Austrálie si na plátně v syrových snímcích běžně vyřizují účty s bývalými kolonizátory nebo se v romantizujících filmech pokoušejí oživit duchovní stránky předkoloniálních společenství. O Česku to ale zatím neplatí. Netočí se o Romech ani pro Romy a netočí ani sami Romové. Od dob Růžových snů Dušana Hanáka (1976) zde vznikly vlastně jen dva filmy obsazené romskými protagonisty – Marian Petra Václava (1996) a Smradi Zdeňka Tyce (2002). Ani v jednom z nich však nezazní romština, již jinak slýcháme ve filmech Emira Kusturici nebo francouzského Roma Tonyho Gatliffa. Romsky se mluví také ve švédském filmu Grofo (1998), který se u nás objevil letos. Toto dílo má ale zcela specifické poslání. Nejde totiž o lahůdku pro klubové biografy, ale o protidrogovou prevenci.

Past na drsňáka

Romská komunita ve Švédském království čítá jen asi tři tisíce lidí, a právě proto si její olašský předák Marian Wydow v polovině devadesátých let uvědomil, že musí řešit opravdu naléhavý problém: prakticky neminul den, aby v ulicích Stockholmu nebo Malmö nezemřel romský narkoman. Wydow oslovil sociálně orientovaného filmového dokumentaristu Jana Linella a nabídl mu, zda by nechtěl natočit snímek, který by Romy od drog odradil. Linell výzvu přijal a vznikl hraný film Grofo.…