Plakát, který zve návštěvníky do pražského Obecního domu na výstavu Cestička do školy… Nejkrásnější české slabikáře, není příliš nápadný, zato však nápaditý. Plocha bohatě probarvená škálou hnědí s fragmenty kostrbatě vyrytých znaků připomene znalci umění lyrický lettrismus, jaký u nás ve stopách Paula Kleea rozvíjel Jiří Balcar ve svých hravých i zlověstných Dekretech a Labyrintech z konce 50. let. Jenže jde o reprodukci docela obyčejné desky staré školní lavice. Obyčejnost, která vyznívá neobyčejně, předznamenává tón celé výstavy. Její tematika nikoho na začátku školního roku nepřekvapí. Umístění v honosném svatostánku obrozeného českého vlastenectví i záštita ministryně školství Petry Buzkové jen podtrhují oficiální ráz výstavy, který zvědavce spíš odradí. Jenže už hledání expozice v elegantních prostorách určených světáckému ruchu znamená zvláštní zážitek. Vyhrazeny jí totiž byly Kulečníkové sály Obecního domu, prostory samy o sobě důstojné, umístěné však dosti pokoutně, kam se vstupuje nenápadnými dveřmi z potemnělých šaten. Obrozená společnost se zřejmě ani ve svém svatostánku nechtěla vzdát oblíbené zábavy, herna však neměla být příliš na očích, a proto ji stavitelé přičlenili k provoznímu zákulisí. Výstavu tak bezděčně podbarvuje znepokojivá atmosféra utajení, jako by se návštěvník vracel do matně povědomých míst a tápavě se rozpomínal na jejich iniciační význam.
Průvodní texty k…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
