Mimochodem

Deset slavných Češek žijících v zahraničí převzalo v pátek v Praze stříbrnou medaili T. G. Masaryka a ocenění „Významná česká žena ve světě 2003“. Nechyběla mezi nimi ani Ája Vrzáňová, nejpopulárnější česká sportovkyně sklonku čtyřicátých let, která v březnu 1950 obhájila v Londýně titul mistryně světa v krasobruslení a hned potom požádala o azyl. Ještě o deset let později jsem o ní jako capart slýchal dospělé okouzleně šeptat – snad se v nich tajil dech nad jejím půvabem, spíš však tišili hlas z obav před Státní bezpečností. Všichni mužští, které jsem znal, do ní byli trochu zamilovaní, ona jim však dala kvinde, jak se říkávalo. Nebyla sama. Dospělí si připomínali desítky spolužaček, kamarádek a známých, kterým se povedlo zmizet i se svými půvaby za železnou oponou.

Netušil jsem, že mou generaci čeká stejná zkušenost. O prázdninách v létě 1968 jsem slastně snil, jak ve druhém ročníku žižkovského gymnázia dovrším flirty rozehrané v ročníku prvém, když však škola pár týdnů po okupaci se zpožděním začala, chyběly v ní ty nejperspektivnější dívky. Prozíraví rodiče je odvezli do šťastnější ciziny a českým nápadníkům nezbylo, než při kuřáckých seancích na chlapeckých záchodcích žehrat na Rusy. Mé první lásky, z nichž většina ani netušila, že k nim náleží, rozesel osud po celé zeměkouli a já si připadal jako mnohonásobný pozůstalý. Ony by mi ty potvory daly košem nejspíš i tady, jenže takto bezezbytku opustily příběh a vymkly se všem možným i nemožným…