Bowieho návrat z planety Alfa
Rokenrol a realita nikdy nebyly velcí kamarádi. Pro lidi určitého věku je také dráha rockové hvězdy možná tou nejoblíbenější únikovou fantazií. Jako by nabízela možnost přemístit se do nějakého alternativního vesmíru, kde neplatí žádná ubíjející pravidla včetně zákonitostí plynutí času. To, že čas přece jen plyne, také představuje – nebo alespoň donedávna představovalo – jedno z mála tabu tohohle hudebního žánru, který si jinak zakládá na svém rebelství a obrazoborectví (občas je to rebelství ovšem dost konformní). V ideálním rockovém světě čas neexistuje, člověk nikdy nepřekročí třicítku, smrt je možná jen jako jakási titánská nebo dekadentně heroická tragédie. Pokud se odchází, tak s třeskem, nikdy s povzdechem. Rockerů, kteří dokázali ve své hudbě reflektovat vlastní stárnutí, je pomálu, nešťastníků, kteří se zoufale tváří, že i v padesáti je jejich největší starostí upoutat na maturitním večírku tu správnou dívku, se najde dvanáct do tuctu.
Rokenrol a realita nikdy nebyly velcí kamarádi. Pro lidi určitého věku je také dráha rockové hvězdy možná tou nejoblíbenější únikovou fantazií. Jako by nabízela možnost přemístit se do nějakého alternativního vesmíru, kde neplatí žádná ubíjející pravidla včetně zákonitostí plynutí času. To, že čas přece jen plyne, také představuje – nebo alespoň donedávna představovalo – jedno z mála tabu tohohle hudebního žánru, který si jinak zakládá na svém rebelství a obrazoborectví (občas je to rebelství ovšem dost konformní). V ideálním rockovém světě čas neexistuje, člověk nikdy nepřekročí třicítku, smrt je možná jen jako jakási titánská nebo dekadentně heroická tragédie. Pokud se odchází, tak s třeskem, nikdy s povzdechem. Rockerů, kteří dokázali ve své hudbě reflektovat vlastní stárnutí, je pomálu, nešťastníků, kteří se zoufale tváří, že i v padesáti je jejich největší starostí upoutat na maturitním večírku tu správnou dívku, se najde dvanáct do tuctu.
Víc než smutná píseň
David Bowie jako by byl dlouhá léta důkazem toho, že představa rockera coby bytosti nepostižitelné stárnutím, není jen dětinská iluze. Je tedy o to zajímavější, že na své nové desce Reality se právě téhle iluzi dost nemilosrdně vysmívá. „Smrt je už víc než jenom smutná píseň,“ zpívá v titulní skladbě v narážce na píseň Jacquese Brela Má smrt, která v dávných dobách patřila k Bowieho vrcholným…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu