Ač není jisté, zda kněžna Libuše existovala, věštba rozvoje a slávy Prahy, kterou jí někdy před devíti sty lety připsal kronikář Kosmas, zní docela jasnozřivě. Praha má ve světě vskutku mimořádnou pověst, a to díky architektuře, urbanistice i své vyhlášené magické atmosféře. Jedinečnost města přitom neplyne ani tak z lokálního svérázu, jako z nakupení slohů přejímaných v různých dobách z celé Evropy. Bez ohledu na svůj synkretický ráz se v minulých dvou stoletích stala krása metropole jedním z nejvydatnějších zdrojů české národní hrdosti. Chrámy a paláce se dnes řadí k nejcennějšímu kulturnímu dědictví, trochu sporné však zůstává, do jaké míry můžeme toto dědictví pokládat za národní, pokud byl kupříkladu investorem španělský řád, projektant pocházel z Tyrolska a stavbu realizovali Italové. Ani pražský genius loci, zvláštní “duch místa”, není tak docela český, neboť vzešel z trvalého stýkání a potýkání různých národních komunit, zejména pražských Čechů, Němců a Židů. Za vskutku národní památky lze v Praze asi pokládat stavby, které teprve v druhé půli 19. století zhmotnily národní program, především Národní divadlo. Dodejme jen na okraj, že na ně štědrou částkou přispěl rakouský císař.
Spojeni jazykem
Zatímco historické slohy v pražské architektuře jsou prozkoumány a popsány celkem podrobně i s určením autorství jednotlivých památek, v tvorbě novější zeje nenápadná, o to však výmluvnější mezera. Jako by česká odborná veřejnost chtěla…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu