Mimochodem

Veřejní činitelé mají plnou hlavu veřejných financí. To se dá pochopit. V médiích zachmuřeně varují, že situace dozrává ke katastrofě, neboť schodek bude závratný. I to je srozumitelné, mnohý brach z mokré čtvrti, pokud přežil, může potvrdit, že závrať na schodech končívá neblaze. Jenže ani stav soukromých financí není u valné části národa nijak růžový. Reforma veřejných financí je zřejmě nezbytná, ty soukromé by však měla nechat na pokoji.

Možná by stačilo nemluvit tolik o miliardách, ale pohrát si trochu s dávkováním. V jedné klasické pohádce předvádí hladový tulák hamižné hostinské, která mu nedala najíst, jak zcela zdarma uvařit polévku ze sekyrky: vloží nástroj do kotle s vodou a vymámí pak z baby během vaření spoustu přísad, díky nimž si nakonec oba pochutnají na lahodném vývaru. Když se za socialismu skládala mzda z dobírek, záloh, příplatků, prémií, odměn a navíc z možností drobného přikrádání, cítil se každý skoro pořád obdarováván, zvlášť když nic moc nedělal. Stát vařil ze sekyrky a dával lidu taky ochutnat.

V sedmdesátých letech jsme jako mladí učitelé v krušnohorském městečku pobírali dohromady se ženou necelé tři tisíce měsíčně. Během školního roku jsme s tím nějak vyšli, vždyť víno tehdy stálo dvakrát méně než dnes, pivo pětkrát a cigarety desetkrát. V polovině srpna ale vždy nastal čas nouze, který trval hluboko do září, než přišla záloha. V červnu jsme totiž dostávali plat na dva měsíce dopředu a život o prázdninách byl přece jen nákladnější.…