„Základní povinností spisovatele je sloužit pravdě, pravdě o době, o lidech, o člověku, o sobě,“ napsal kdysi dramatik Václav Havel. A jeho hry, využívající často postupy absurdního divadla, vypovídaly o absurditě doby účinně. Jak ale dnes inscenovat texty, které jsou v mnoha případech spjaty s konkrétní politickou situací? Lze je vůbec hrát jinak, než jako tragikomické ohlédnutí za dobou bezvýchodně uzavřeného kruhu nesmyslů? Odpověď jsme mohli čekat předminulý týden od pražského Divadelního spolku Kašpar, který po rekonstrukci zahájil další sezonu uvedením tří Havlových her v jednom komponovaném večeru.
Starý dobrý hubertus
Kašpar ukryl pod vyzývavým titulem Na Havla! hry Chyba, Audience a Ztížená možnost soustředění. Především zařazení poslední z nich, hry s univerzálním, ne dobově omezeným tématem, vzbuzovalo naději, že divadelníci se pokusí o interpretaci s přesahem do současnosti. Nestalo se.
Inscenace Na Havla! dokonce ještě pevněji zakotvila všechny texty v minulosti. Přestavby vyplňují monotónní informace o počasí, ony zbytečné údaje o tlakových nížích a okluzních frontách, které byly vděčným zdrojem vtipu už před dvaceti lety pro Cimrmany. Autoři inscenace jejich zařazením říkají jedno: dobře víte, z jaké doby tento nesmysl pochází.
První dvě z trojice her jsou pro českého diváka neodmyslitelně spjaty s životní zkušeností autora. Aktovka Chyba vznikla po Havlově propuštění z vězení v roce 1983. Předkládá hořce…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
