Čeští kolonisté v krásném kraji

Po hrbolaté prašné cestě přijíždí vůz tažený dvěma koňmi, kolem poskakuje hříbě. Jedno ze zvířat drží za uzdu mladík v kšiltovce a s vozem zajíždí pomalu do dvora. Tam následuje každodenní rutina – odstrojit koně, napojit je. Pak se ještě postarat o krávy a další zvířata. Po dvoře pobíhá čtveřice selat a z rohu od plotu voní švestky čekající v kádi na přepálení. Václav Němeček (20), který se právě vrátil po celodenní práci z pole, už ale dva měsíce nosí v hlavě něco jiného. V červenci se totiž vrátil z cesty do Čech a začal naplňovat svůj velký sen – přestěhovat se z rumunských hor do země svých předků. „Dal jsem si žádost o papíry a teď čekám, až přijdou. Všichni odsud chtějí pryč. Ze čtrnácti lidí z naší třídy tu zůstal jen jeden kluk a dvě holky. Jinak všichni odešli.“

Kde zamrzl čas

Tisíc kilometrů na jihovýchod od posledního moravského patníku, za maďarskou pustou a kusem rumunského Podunají čeká na českého turistu neobvyklý zážitek. V odlehlém kopcovitém kraji bez asfaltových silnic, s bukovými lesy, strmými pastvinami a nekonečným výhledem na táhlé řetězce hor slyší najednou svoji rodnou řeč a vidí vesničky, které jako by sem někdo celé přestěhoval odněkud z české kotliny – ale kde zamrzl čas. Oře se tu s koňmi, jezdí s kravským spřežením, lidi chodí krajinou pěšky a místo nákupů v supermarketech si jídlo vyrábějí převážně sami. Problém ale…