Dvacet let žili Martin Cejnar a David Židla v pokoji s dalšími čtyřmi lidmi a sami nesměli jít ani na procházku. Dnes tito mladíci bydlí s dalším klientem v bytě patnáct kilometrů od ústavních zdí, které tak dlouho ohraničovaly jejich život. Chodí nakupovat, jezdí do školy, a s pomocí asistentů se učí všemu potřebnému – zkrátka začínají žít. Možná jsou ale na dlouhou dobu poslední, komu se podařilo z pasti ústavního systému uniknout. Magistrát hlavního města Prahy totiž další návraty do života ze svých zařízení pro postižené zatrhl. Naplnily se tak obavy, že měsíc staré odvolání liberálního ředitele Ústavu sociální péče v Horní Poustevně je jen přípravou k mnohem tvrdšímu úřednickému atentátu.
Probuzení ze sna
Ke statnému muži postávajícímu u jednoho z ústavních domků v Horní Poustevně spěchá chlapec s dívkou. „Dobrý den, pane řediteli. Jak se máte?“ volají na dnes už odvolaného ředitele Zdeňka Štanderu z dálky a nadšeně mu líčí své dopolední zážitky. „Nám došel po cestě benzin, tak jsme museli tlačit,“ říká tmavovlasý mladík několikrát po sobě, zatímco dívka se chlubí koupenou barvou na vlasy a čerstvě nalakovanými nehty. Po silnici přichází další mladý muž a se spokojeným úsměvem řediteli sděluje, že byl poprvé v práci a že ho baví pomáhat v kuchyni. Všichni tři jsou klienty ústavu, přesto si může každý z nich jít svou cestou: někdo odchází dojit…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
