Škola má tu příjemnou vlastnost, že v ní každé všední ráno kolem osmé zazvoní a začne výuka. Toto dění vykazuje takřka zákonitosti přírodních úkazů a nebudí větší pozornost. Jako si o Vánocích připomínáme, že slunce bude vycházet i nadále, přestože to s ním v poslední době vypadalo dost bledě, tak nám kolem prvního září média připomenou, že i škola tu stále je a asi dlouho ještě bude. Přírodních úkazů si pak ještě povšimneme tehdy, když se nějak zadrhnou, třeba málo prší nebo je moc horko; a o školství se píše, když se provalí zvlášť nápadný případ šikanování nebo plýtvání penězi a také když jednou ráno v osm hodin výuka nezačne.
Letos se začátek školního roku potkal se stávkou, takže se mluvilo hlavně o mzdách a obecněji o pracovních podmínkách učitelů. S tím se spojuje ještě kritika práce minulého i současného vedení ministerstva školství. Jistě, veřejné peníze se nemají ve velkém rozkrádat a úředníci mají svým rezortům rozumět. Ať už však bude v Rohanském paláci sídlit socialistická rusovlasá kráska nebo křesťanský filozof, učitel z praxe, básník, matematický génius, humanista zmoudřelý věkem nebo mladý ekonom – ti všichni se po revoluci na postu ministra školství vystřídali –, podstatnou část problémů vzdělávání nemohou ovlivnit. Řada dalších leží v podstatě moderního školství, pedagogice jako jeho vědecké reflexi a učitelství jako profesi.
Škola
Zřejmě nejbolavější místo vzdělávacího systému představuje to, co pedagogika…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
