Mimochodem

Na náplavce pod nábřežím i na hrubě dlážděné silnici stoupající k budově Mánesa postávaly hloučky lidí s půllitry. Vltava tekla nápadně ukázněně, jako by se ještě kála za loňské povodně, a oblohou v barvách stříbra, cínu a olova prosvítaly zlaté žilky slunce, které se kdesi za mraky klonilo k západu. Praha se probouzela z kulturní dřímoty parného léta do nové sezony slavnostním zahájením výstavy umění inspirovaného pivem s názvem Prazdroj české kultury. Bystřejšímu fejetonistovi by se teď v textu zachechtal racek, já však slyšel jen řinčení tramvají a stesky na frontu u pivního stánku.

Nová sezona začínala starým happeningem, který Eugen Brikcius poprvé vytvořil v Ostravě před čtyřiatřiceti lety a téhož roku uspořádal jeho světovou premiéru v londýnské Art Laboratory. Účastníci obdrží načepované pivo, částečně z něj upijí, postaví sklenici někam na zem a jdou si pro další pivo, s nímž učiní totéž. Nedopitá piva vytvářejí v prostoru zvláštní konstelace, jejichž působivost plně vyzní teprve po odchodu pijáků. Tvůrce sám o svém díle říká: „Vycházím z optického dojmu, který získáte při vstupu do pivnice, když si odmyslíte její hosty. Zbude jen estetická rovina roznesených piv, tedy zátiší non plus ultra. Úkolem umělce je přenést toto zátiší do veřejného prostoru, kde jsou piva ozřejmena jako výsostný estetický objekt. Takto pojatý půllitr piva se definitivně stává uměleckou kategorií.“

Dílo započalo slibně, ale fronta u stánku efekt ohrozila. Kdo ji…