Želary nejsou pelíšek

Ondřej Trojan se do české kinematografie zapsal hlavně jako producent diváckých hitů Pelíšky a Pupendo, nyní se ale po třinácti letech vrací na post filmového režiséra. Jeho dlouho očekávané Želary, natočené podle dvou literárních předloh spisovatelky Květy Legátové, mají premiéru tento čtvrtek a už teď můžeme bez nadsázky mluvit o jedné z filmových událostí roku.

Sama mezi horaly

Osudy Čechů za druhé světové války dokáží dobře vypovídat o nešvarech zdejší společnosti a revidovat ideologicky pošramocenou historickou reflexi našich dějin, není tedy divu, že jsou po roce 1989 mezi filmaři vcelku populární. Zejména úspěch filmu Je třeba zabít Sekala režiséra Vladimíra Michálka odstartoval v polovině 90. let hned několik takových projektů, v nichž dramatický protektorátní život ale většinou pouze vytvářel kulisu pro romantický příběh (Pramen života, Musíme si pomáhat). Nebylo to ono. Zatímco Je třeba zabít Sekala ztroskotalo na topornosti a křečovité snaze o westernové drama, Musíme si pomáhat navázalo na značně protivnou normalizační tradici glorifikace uťápnutých českých hrdinů, jejichž slabosti jsou odpuštěny předem. Současný Trojanův film nemá sice takové formální kvality jako vrcholy českého „válečného“ filmu let šedesátých – Němcovy Démanty noci nebo Brynychův A pátý jezdec je strach –, v mnoha aspektech na ně však navazuje. Želary se vracejí ke…