Černá píseň o svobodě

„Jazz a Amerika k sobě patří,“ zní první věta dvanáctidílného amerického dokumentu, který se tuto sobotu na obrazovce České televize překulí do poslední třetiny. Ona věta je vlastně tou nejzásadnější. Dokument představuje možná více působivou kroniku dvacátého století ve Spojených státech než čistě hudební exkurzi. A ačkoli se z něj zřejmě hudební expert nedozví nic nového, jde rozhodně o jeden z nejlepších pořadů, které právě tuzemské televize vysílají.

Louis mi otevřel oči

Co byl na konci století pro mladou generaci ve Spojených státech hip hop, to byl v jeho první polovině jazz – projev rebelie a svobody. Ačkoli je dnešním teenagerům jazz zřejmě stejně vzdálený jako třeba dechovka, před desítkami let to bylo úplně jinak. Dokument vypráví o této hudbě jako o příběhu lidí, kteří skrz tóny vyjadřovali svou vzpouru. Divák není zahlcen složitými rozbory hudebních stylů, ale je mu předkládáno to nejzásadnější z jazzu. Samozřejmě se kvůli tomu na některá jména zapomene, ale toho mohou litovat spíše experti. Pro laika jde o důležitý slabikář jazzu.

Dozví se základy, jako že tento hudební styl vznikl v New Orleansu, kam byli odjakživa sváženi otroci z celého světa. „Improvizace je součástí života Američanů. Pokud jste byl otrokem, musel jste se naučit improvizovat. Přivedli vás někam, kde jste nemohli mluvit rodným jazykem. Neznali jste nic, co rázem bylo…