Mimochodem

Významné události mají výhodu, že jejich obraz většinou dřív nebo později dozraje do úplnosti. Před pětatřiceti lety jsme s vinohradskou partou trávili na čerstvě okupovaných pražských ulicích celé dny a mohu dosvědčit, že současná média zachycují jejich atmosféru celkem trefně. Snad bych jen dodal, že šestnáctiletým tehdy ještě nedocházelo, k jak fatálnímu vykolejení jejich životů došlo. Vpád cizích vojsk nás sice jaksepatří pobouřil, ale dal se také zužitkovat jako adrenalinová atrakce. Nebezpečí děsilo, odvaha rozjařovala. Jeden rozvážnější druh nás dokonce musel občas krotit: „Nevyvádějte jako pitomí, hoši, dívají se na vás dějiny!“

Méně jasné jsou obrazy toho, co následovalo, když už se dějiny nedívaly tak pozorně. Rok po invazi skončili dva z naší party ve vězení, protože prý při pouličních bouřích k výročí házeli po představitelích pořádku dlažební kostky. Nikdo je přitom neviděl, ale stačilo, že při zadržení měli trochu špinavé dlaně. Seděli skoro rok. Ludva se v nápravném zařízení opravdu napravil: dodělal si s jistými kádrovými obtížemi učňovskou školu, oženil se, přestal chodit do hospod a všechen čas věnoval obživě, rodině, koníčkům a sportu. Jirka naopak nastoupil dráhu recidivisty v oboru politických výtržností, jak soudy opakovaně kvalifikovaly jeho marné pokusy vzdorovat zhovadilostem režimu. Třikrát seděl a v mezičase se věnoval bouřlivým vztahům s krásnými slečnami a celé škále dalších nestřídmostí.

Já toho roku trávil prázdniny v…