Mimochodem

Možná už dvacet let jsem v lese nenarazil na zmiji. Nedostanu se tam, pravda, tak často jako v dávných letech vandrovních a krom toho mi zeslábl zrak, ale stejně chovám podezření, že se zmije alespoň z přístupnějších terénů vytratily. Obezřetnost, s jakou jsem se naučil chodit po kamenitých stezkách v řídkých a suchých porostech s rozesetými skvrnami slunce, kde se zmije s oblibou vyhřívaly, je mi dnes k ničemu.

Vzpomínám na zmijí skálu, k níž jsme se jako kluci přibližovali s posvátnou bázní, ačkoli jsme to měli přísně zakázáno. Na plochých kamenech u jejího úpatí pospávali za horkých letních dnů obvykle dva tři hadi. I když jsme se k nim plížili vpravdě indiánsky, vždycky nás chvění země prozradilo. Většinou zajeli jako blesk do temných úkrytů, ale párkrát se také stalo, že s výhružným syčením zaujali útočnou pozici. Z nějakých dvou metrů jsme pak pozorovali smrt. Byla úžasná. Měla vztyčený, lehce zakloněný krk, široce rozevřenou tlamu s vytasenými jedovými zuby a tělo esovitě stočené, aby se mohlo v případě potřeby vymrštit jako spirála. Člověk by skoro toužil po uštknutí. Ti hadi by se ovšem jistě raději lenivě povalovali na sluníčku, než aby se předváděli v tak dramatických pózách.

O mnoho let později jsem do kraje pod zmijí skálou zajel se svými dcerami. Když byly malé, vyprávěl jsem jim o našich výpravách, jenže v okolí mezitím vyrostla spousta rekreačních chat a kameny, na nichž se zmije vyhřívaly, si kdosi odvezl k vydláždění dvorku či do podezdívky.…