Máme Buddhu a Lenina

Každý člověk v Evropě asi tuší, co je to Bajkal. Je to jezero a také největší zdroj pitné vody na planetě. Rok co rok hostí Bajkal tisíce turistů, desítky expedic a do desítek jde také počet organizací, které monitorují ekologickou situaci a bojují proti znečišťování vody továrnami, jež stojí na jeho březích. Přes tento věhlas Bajkalu ovšem zůstává Burjatská autonomní republika, v níž se největší část jezera nalézá, v podstatě neznámým pojmem. Nyní v červenci to je osmdesát let, co se tento kraj stal součástí Sovětského svazu.

Jazyková blízkost

Burjati, kterých je celkem asi 420 tisíc a v milionové republice jich žije zhruba polovina, jsou jednou z početně nejvýznamnějších etnických menšin Ruska. Žijí ještě v oblastech kolem Irkutsku a Čity, také ale v severovýchodním Sin-ťiangu v Číně a v severním Mongolsku, které s Burjatskem hraničí. Podobnost burjatského jazyka s mongolštinou by se dala přirovnat k blízkosti češtiny a polštiny. Zásadní roztržka mezi oběma řečmi se odehrála, právě když se Burjatsko v červenci 1923 stalo součástí expandujícího Sovětského svazu. To znamenalo pohřbení myšlenky panmongolismu – sjednocení všech mongolských etnik do jednoho státu – propagované významnou částí burjatské inteligence.

Případná lítost by ale dnes vyzněla spíše jako implantát středoevropského intelektuála a priori alergického na jakoukoli sovětizaci. „Sehrálo to ohromnou roli v dalším rozvoji naší republiky a jejího národa,“…