Jak cenná může být fotografie jako památka po nejbližším člověku, ilustruje příběh Zehavy Bromberg z Tel Avivu. Před šedesáti lety při selekci na osvětimské rampě skryla v ústech jedinou věc, která jí zbyla po její matce: snímek velikosti lidského nehtu. Při další selekci si pak čtrnáctiletá dívka fotografii přilepila na chodidlo. Nikdy by ji možná nenapadlo, že tato památka po matce může mít svou cenu i pro někoho jiného než pro ni. V polovině devadesátých let si však přečetla výzvu americko-polsko-izraelské nadace Shalom, která se rozhodla shromáždit fotografie polských Židů, a zachráněný snímek poslala do Varšavy. Spolu s mnoha dalšími pak fotografie objela svět na výstavě A stále vidím jejich tváře, kterou nadace Shalom ze zaslaných snímků uspořádala. Od minulého pondělí je expozice k vidění na Novoměstské radnici v Praze.
Noční můra
Předválečné Polsko s třímilionovou židovskou menšinou představovalo jednu z hlavních oblastí jidiš kultury a Varšava největší židovské centrum v Evropě. Téměř všichni z této početné menšiny byli zavražděni v nacistických továrnách na smrt a spolu s nimi zmizel i jejich neopakovatelný svět. Tváře tisíců polských Židů zůstaly zachyceny na fotografiích. Některé se po válce jako památky po mrtvých blízkých rozjely spolu s jejich majiteli, kteří přežili holocaust, na všechny světové strany, jiné se s pozůstalostí po zavražděných Židech dostaly do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu