0:00
0:00
Kultura12. 1. 20033 minuty

Mimochodem

Astronaut

Na venkovském předměstí Kladna vládl ještě v druhé polovině padesátých let patriarchální poklid. Ve skromných řadových domcích tu žili převážně drobní živnostníci, kteří se obeznamovali se světem ještě za císaře pána, a všemu, co přišlo potom, přihlíželi poněkud nedůvěřivě. Když jim komunisté sebrali živnosti i s úsporami, dospěli k jakémusi chmurnému zadostiučinění – od začátku přece věděli, že od toho vykutáleného hašašíry Tondy Zápotockého, který tu v mládí obcházel hospody s harmonikou, se ničeho dobrého nedočkají.

Pobýval jsem tam v útlém věku občas u jednoho ze svých dědečků a staříci mě na ulici titulovali stejně jako tehdejšího prezidenta. „Čípak seš, ty hašašíro?“ ptali se. Když jsem ukázal na dědečkovo stavení, pokračovala konverzace skoro rituálně. „Že ty seš Frantík! Nebo Ferda? Lojzík? Pepíček?“ Nezbývalo mi, než přiznat Viktora. Mezi milými jmény z éry monarchie zaznělo to mé přidrzle a nepatřičně. Staříci se na mne dívali, jako bych měl nějakou ošklivou nemoc. „Ty budeš asi pěknej mameluk,“ prohlásil jednou jeden.

Tušil jsem, že slova mameluk a hašašíra nejsou zrovna pochvalná, neznělo z nich však žádné zuřivé odmítání, spíš jen nadřazená shovívavost. Teprve mnohem později jsem zjistil, že si čeština takto ochočila pojmy s hrůzyplným věhlasem. Mameluci čili mamlúci, otroci od mládí vychovaní k válečnickému řemeslu, patřili od 9. století k nejotrlejším bojovníkům islámu. Tvrdé dětství je naučilo nelpět na…

↓ INZERCE

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc