Právě končící mandát dvou třetin z patnácti ústavních soudců symbolicky završuje první etapu české polistopadové demokracie. Zatím není jasné, jak noví soudcové promění tvář své instituce, a tím i zemi samotnou. Ale ledacos už jde rozpoznat.
Těžký boj
„V každém případě to bylo velké dobrodružství,“ hodnotí právě končící éru odcházející ústavní soudce Vladimír Klokočka. A má jistě pravdu: brněnský Ústavní soud (ÚS) vznikal počátkem devadesátých let doslova na zelené louce a jeho členové řadou klíčových nálezů ovlivnili charakter nové společnosti. Slavnou sérii zahájili hned svým historicky prvním verdiktem prohlašujícím komunistickou totalitu za protiprávní režim. „V době, kdy všichni mluvili o právní kontinuitě s předchozím řádem, tak Ústavní soud naopak zdůrazňoval hodnotovou diskontinuitu,“ charakterizovala to před časem místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. „Právě jedním z našich největších úkolů bylo přesvědčit především obecné soudy, že nemají lpět striktně na komunistických zákonech a soudit podle nich v demokratických poměrech stále jako v padesátých letech,“ doplňuje ji soudce Antonín Procházka. „S odstupem času můžu říct, že se to daří.“
Do povědomí veřejnosti se ale Ústavní soud zřejmě nejvíc zapsal zrušením novely volebního zákona z dílny smluvněopozičního tandemu ČSSD-ODS, kterou tyto dvě partaje chtěly z politické soutěže vyřadit menší strany a rozdělit si na dlouho…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu