S létem se děti, tato budoucnost národa, hromadně vydávají na stezky odvahy. V televizním zpravodajství se o nich občas dovídáme, když se zřítí do skalní průrvy, vezme je voda, sejdou z trasy a zabloudí v lese nebo vystraší policejní hlídku tajuplnými světélky svých baterek. To však jsou výjimky. Valná část dětí prokazuje odvahu šikovněji, a do celostátních médií se proto nikdy nedostane. Neví se o nich.
Organizovaný výcvik dětí k odvaze je relativně mladičký jev spjatý s modernistickými koncepcemi výchovy, které se u nás začaly ojediněle uplatňovat až po první světové válce na prázdninových táborech skautského střihu. Řádně vytyčené stezky odvahy pod odborným dohledem ovšem masově absolvovaly až generace dnešních šedesátníků, veteránů pionýrských táborů z éry prvních pětiletek. Před příchodem skautů a pionýrů se prostý lid dlouhá staletí odvahy spíš bál, protože tušil, že z ní obzvlášť v české kotlině nic dobrého nekouká, a strašil svou mládež, aby nelezla, kam nemá.
Ve vísce na Křivoklátsku, jež se rozkládala na svahu mezi hlubokými hvozdy a řekou Berounkou, obyvatelé ještě koncem padesátých let pozorovali s nevolí rekreanty, kteří se v parných dnech cachtali ve vodě a v chladnějších vyráželi do lesa na dlouhé túry. S výjimkou převozníka, jemuž to profesionálně příslušelo, by nikdo ze starších vesničanů do řeky nevstoupil, neboť všichni věděli, že tam žijí nepředvídatelné potvory. Hlouběji do lesa se vedle zaměstnanců polesí odvážil leda starý pan Dlouhý,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu