Když ztroskotat, tak s Radiohead

Britská kapela Radiohead způsobila malou hudební revoluci, ale není lehké ji popsat. Muzikanty ani jejich fanoušky nespojuje žádná móda či životní styl, nezaplňují média zprávami o svých kokainových večírcích ani urážkami konkurenčních kapel, dokonce se zdá, že se dali dohromady spíše shodou okolností než vlivem generační přitažlivosti. Přesto dokázali Radiohead koncem 90. let zbavit jediným albem namyšlený styl britpop nadvlády nad hudební scénou a vrátit do pop-music tvůrčí potenci. Melancholická hudba, rozervaný hlas Thoma Yorkea a těžko srozumitelné texty o paranoie a hledání vlastní identity daly dohromady originální rukopis, šitý na míru postmoderní skepsi. Yorke a jeho kolegové jako by byli zničehonic vhozeni do světa mediální reality, kultu celebrit, chladných technologií a popisovali svůj předem prohraný zápas. Jejich zatím poslední album Hail To the Thief navíc potvrzuje jejich vzácnou schopnost vyvíjet se.

Proměna patolízala

Radiohead ovšem nezačínali tak slavně. Na svém debutovém albu Pablo Honey (1993) zněli jako tisícovka nachlup stejných kytarovek a i úspěšný singl Creep pouze splňoval vše, co od písničky vyžadovala tehdejší generace Nirvany. „Jsem patolízal,“ křičel Thom Yorke a mládež se v té sebeobžalobě našla. Kritika ovšem tehdy Radiohead odsoudila jako kapelu jednoho hitu.

Změna nastala až s třetím albem OK Computer (1997). Tehdejší ostrovní scéna byla zahleděná do britpopu a neustálé recyklace prostoduchých…