Jediný gen z nás dělá „skřivany“ anebo „sovy“. K tomuto závěru došel tým Simona Archera University of Surrey v britském Guilfordu. Pomocí dotazníků si Archer vytipoval mezi řadovými Brity „ranní ptáčata“ a notorické ranní spáče schopné bdít hluboko přes půlnoc. Následně u nich provedl analýzy genu Per3, o němž se ví, že má co do činění s řízením biologických hodin. Zatímco většina „skřivanů“ nesla ve své dědičné informaci delší variantu genu Per3, „noční ptáci“ byli vybaveni převážně zkrácenou verzí genu. Archer ale upozorňuje, že gen nad námi nemá neomezenou moc. I mezi lidmi, kteří se nemohou ráno dočkat, až vstanou, najdeme nositelé „krátkého“ genu. A naopak, ponocovat se dá celkem úspěšně i s „dlouhým“ genem. Do hry vstupuje celá řada faktorů. „V osmnácti ponocuje skoro každý,“ říká k tomu Emmanuel Mignot, který se zabývá výzkumem spánku na kalifornské Stanford University. Spoluautorka Archerovy studie, Josephine Arendtová z londýnské St. Thomas Hospital, se nicméně domnívá, že znalost genetické dispozice by mohla jednou lidem pomoci například při volbě povolání. Dědičně podmíněný sklon k časnému uléhání asi nebude tím nejlepším předpokladem pro profesi nočního hlídače.
•••
Už jsme si zvykli na volání po záchraně afrických nosorožců, čínských pand nebo kalifornských kondorů. Nyní zaznívají z řad biologů hlasy: „Zachraňte bakterii!“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu