Kdyby prezident Klaus chtěl cíleně snižovat autoritu a dobrou pověst Ústavního soudu, nemohl by to dělat lépe. Jeho výběr právníků, kteří by měli příštích deset let bdít jako poslední instance nad zákony a spravedlností v zemi, má zřetelně sestupnou úroveň. Zatím poslední jména, Vladimír Balaš a Václav Pavlíček, jsou zatím i nejhorší. Doktor Balaš, bývalý stínový ministr spravedlnosti ODS, patří mezi talentované právníky se západním vzděláním. Na kontě má ovšem účelové posudky v případě IPB či strojíren Královopolská, které byly učebnicovou ukázkou toho, jak se dá právo ohýbat a vykládat na přání zákazníka (poslanecká vyšetřovací komise si přála zpochybnit prodej IPB a Balaš promptně vyhověl). Po dosavadních ústavních soudcích, kteří tolik lpěli na principech spravedlnosti a nestrannosti, by to byl rozdíl téměř civilizační.
Profesor Pavlíček, o generaci starší reformněkomunistický „osmašedesátník“, nebyl v roce 1992 přizván k psaní ústavy. Když ho Václav Havel navíc vynechal při obsazení prvního Ústavního soudu, Pavlíčka už zneuznaná zatrpklost neopustila. Během deseti let se vyprofiloval jako přední kritik ústavy („nekonzistentní text s chabými teoretickými východisky“). Ve svém protihradním levicovém národovectví se stal profesor Pavlíček jakýmsi Zdeňkem Nejedlým českého ústavního práva: s tím rozdílem, že jeho životní vášní není Bedřich Smetana, ale Benešovy dekrety; v posledním roce se pak Pavlíček osobně
zasadil o zamítnutí české…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu