Nemluvte s bolševiky

Tři tisíce podpisů během deseti dnů sesbírala petice S komunisty se nemluví. „S rostoucím znepokojením sledujeme lehkost a bezstarostnost, s jakou je v posledních měsících ve veřejném životě přijímána a představována komunistická strana,“ říká dokument na úvod. Podnětem k jeho vzniku byla schůzka předsedů stran a obou komor parlamentu v Lánech, kam byl prezidentem k diskusi o Evropské unii pozván i vůdce zdejších komunistů Miroslav Grebeníček. Autoři petice, publicista Petr Placák, režisér Vladimír Michálek a výtvarník David Černý, žádají demokratické politiky, aby na celostátní rovině přestali s rudými jednat. Prohlášení poslali prezidentovi, předsedům obou komor parlamentu a tamním politickým stranám. Pokud se nic nezmění, uvažují signatáři o vypsání referenda o zákazu KSČM.

Cesta vzhůru

„Není možné, aby o tak klíčové věci, jako je náš vstup do Evropské unie, jednaly demokratické strany s komunisty,“ říká Petr Placák. „Ta partaj se hlásí ke své totalitní minulosti, a tak nepadá na váhu, že je zastoupena v parlamentu. I kdyby měli totalitáři padesát procent hlasů, demokraté s nimi nesmějí jednat.“ Náhodně oslovení signatáři mluví stejně jako Placák. „Nelze-li tuto stranu demokratickými mechanismy zakázat, neměla by s ní demokratická reprezentace aspoň jednat. KSČM patří do totální izolace,“ říká například katolický farář z Benešova u Prahy Jindřich Krink. A studentka z Valašského Meziříčí Eva Valešová dodává: „Kdyby bylo možné tu stranu zrušit, jsem pro – ať se tak stane.“

Protikomunistická petice přichází v době, kdy bolševici zažívají největší rozkvět za posledních třináct let. Ideálním podhoubím pro jejich návrat vytvořily čtyři roky menšinové vlády sociální demokracie, kdy Zemanův kabinet při hledání partnera u řady zákonů spolupracoval právě s Grebeníčkovou stranou. „Svými dnešními kroky si poslanecký klub KSČM zakládá na budoucnost,“ prohlásil na konci roku 1999 Miroslav Grebeníček, když vysvětloval, proč komunisté pomáhají vládě svými hlasy. A měl pravdu – spolupráce s ČSSD přinesla rudé partaji nárůst preferencí. Jejím vůdcům se tak vrátilo sebevědomí. Opět začali veřejně hlásat názory, které si dlouhá polistopadová léta nechávali pro sebe. „V porovnání s dneškem není pochyb, že předlistopadová podoba socialismu v mnohém převyšovala – z hlediska skutečných každodenních zájmů většiny spoluobčanů – dnes už téměř zrestaurovaný kapitalismus,“ chválil totalitní časy předseda Grebeníček na stranickém sjezdu v roce 1999. V cestě na výsluní KSČM výrazně pomohla kampaň na ochranu Benešových dekretů, kterou „v národním zájmu“ zahájila před loňskými volbami ODS. Vyvrcholením byla společná, jednomyslná deklarace celého parlamentu, že dekrety jsou věčné a neměnné. KSČM slavila úspěch: v parlamentních volbách utrhla 20 % hlasů a v komunálních pak – poprvé od listopadu 89 – vyhrála i v několika městech nad 50 tisíc obyvatel.

Dalším klíčovým zářezem byla volba prezidenta. Letos v únoru se Václav Klaus vydal úspěšně žádat KSČM o pomoc při zvolení. Satisfakce přišla pozváním na zmíněnou schůzku v Lánech. Komunisté dobyli poslední zapovězenou kvótu: Pražský hrad. „Václav Klaus dodržel slovo dané v rámci prezidentských voleb,“ pochválily Klause komunistické Haló noviny.

Raději zakázat

U adresátů, kterým byla určena, nevyvolala petice žádné velké nadšení. „Ani na vteřinu nevěřím, že je ta věc namířena proti komunistům. Je to proti Václavu Klausovi. Autoři té věci se snaží srazit prezidenta do suterénu,“ říká prezidentův tajemník Ladislav Jakl. „Přitom pokud si Václav Klaus zve předsedy parlamentních stran, tak tam přece musí být i komunisté. Prezident Havel se je snažil držet v izolaci a ničemu to nepomohlo.“ Podle tajemníka Jakla se ovšem narůstající vliv komunistů dá omezit jednoduše: „Je třeba skončit s antiklausovstvím. Tady se nekritizují nejvíc komunisté, ale Klaus. To útoky na něj a jeho transformaci nahání KSČM hlasy.“

Podobně radikálně petici odmítá i Petr Nečas z ODS. „Ta petice je nezajímavá, a to především kvůli lidem, kteří ji podepsali,“ říká Nečas. „Koho myslím konkrétně? Na žádná jména si teď nevzpomínám. Ale dělat třináct let od revoluce takové podpisovky nemá smysl.“ S vytlačováním komunistů nesouhlasí ani předseda sněmovny Lubomír Zaorálek, který autory petice přijal k téměř třičtvrtěhodinové debatě. „Zastávám názor, že naší povinností je hledat mezi komunisty ty slušnější, a tak tu stranu měnit. Nemůžeme ji zahnat do kouta,“ říká Zaorálek.

Zcela opačný názor mají další dvě vládní strany – lidovci a unionisté. „Jak chcete jednat s politickou stranou, která souhlasí se státním terorem v Bělorusku a zatýkáním disidentů na Kubě? Pak už mě nezajímá ani jejich názor třeba na daně,“ říká první místopředseda unionistů Jan Hadrava. „S komunisty se skutečně jednat nemá, a už vůbec ne na té nejvyšší úrovni. Byla chyba, že jsem se toho zúčastnil, už bych to podruhé neudělal,“ říká o schůzce v Lánech předseda lidovců Cyril Svoboda. Ten také dnes jako jeden z mála politiků veřejně lituje účasti na zmíněné loňské bitvě o Benešovy dekrety. „Byla to velká chyba. Celé to hrálo do karet komunistům a my jsme jim u toho neměli asistovat,“ říká Svoboda.

Pokud se v parlamentu nic nezmění, pokusí se autoři petice prosadit referendum o zrušení KSČM. Má to ale háček. V Česku zatím institut všelidového hlasování není. Navíc by zřejmě nešlo takovou otázku vůbec navrhnout. V posledním návrhu zákona o referendu totiž byla věta, že je nelze vypsat k tématům jako „zrušení nebo omezení ústavně zaručených práv a svobod“. Mezi ně patří i právo na sdružování v politických stranách. „I kdyby to nešlo, stejně možná budeme sbírat podpisy na jeho vypsání,“ říká Placák. „Minimálně by se tak komunismus stal tématem pro veřejnou diskusi.“