My, Evropané - první vydání

„Po Giscardově projevu začne z přetížených reproduktorů chrčet Beethovenova Devátá, poté se všude kolem rozlévá šampaňské a přítomní se poplácávají po zádech. Právě se zrodil nový stát a já odcházím tak rychle, jak jen to jde.“ Takto shrnul své dojmy z posledního zasedání Konventu, na němž byl přijat návrh ústavy Evropské unie, britský konzervativec David Heathcoat-Amory v deníku The Daily Telegraph. Podobně, tedy odchodem na protest proti vzniku „federálního superstátu“, zareagoval český poslanec Jan Zahradil. Elmar Brok, německý zástupce v Konventu, naopak prohlásil, že je pro něj výsledek práce 105členného fóra „zklamáním a pohřbením snu federalistů“. Vášnivé reakce na čas převážily nad věcnou diskusí. Bylo by dobré zchladit horké hlavy.

Úskalí tu jsou

Více než 200stránkový text, jejž minulý pátek na summitu v Řecku dostaly do rukou nejvyšší politické šarže budoucí pětadvacítky, je pouze návrh. Teprve se ukáže, co z něho zůstane po přetahování politiků z národních vlád, které začne v říjnu. Žádný členský stát se nenechal slyšet, že ústavu považuje za z gruntu špatnou, všechny si ale napsaly u několika bodů vykřičník. Šance, že jejich odstranění ústavu projasní, nebo z ní udělá ještě mlhavější a vnitřně rozporný dokument, jsou v této chvíli rovnocenné.

Úskalí stávajícího návrhu je několik. Text je mnohde nejasný a nejvíce u důležitých věcí. Například v zahraniční politice si mají členské země i nadále ponechat právo veta, za určitých podmínek se však mohou rozhodovat většinovým hlasováním. Ústava ale neříká, jakých témat konkrétně se to bude týkat. V obraně zase umožňuje jen části zemí Unie vytvořit společnou armádu. To samo o sobě není zločin, většina členských států se ale obává, že tento nápad propašovaly do základního dokumentu Francie s Německem a Belgií hlavně proto, aby rozdělily NATO a odpoutaly Evropu od Ameriky.

Velké kontroverze vzbudilo také rozšíření moci Bruselu do dosud výsadních práv národních států – například trestního práva, protože ústava navrhuje sladit krok v Evropě při potírání závažných mezinárodních zločinů – a zrušení práva veta ve většině evropské agendy. Proč ale nepodpořit možnost stíhání třeba českého korupčníka na německém území evropským prokurátorem? Podobně návrh zrušit právo veta v zemědělské politice určitě nepotěší Francii a další farmářské státy, ale racionálně uvažující zbytek zemí by měl zatleskat.

Takto by šlo pokračovat donekonečna a je především na názoru každého člověka, který posun považuje za dobrý a co za cestu do pekel. Změna na papíře a její odraz v realitě jsou však dvě odlišné věci a na to by se nemělo zapomínat. Už stávající smlouva, jež členským státům ukládá povinnost vyhnout se v zahraniční politice „krokům, které by poškodily zájmy Unie“, nezabránila Jacquesi Chirakovi, aby si přes protest ostatních potřásl rukou se zimbabwským hrdlořezem Robertem Mugabem. A naopak nikdo nečeká, že článek v Chartě základních práv coby druhé části ústavy – který říká, že „každý má právo na život“ – povede k zákazu interrupcí v Unii.

Žádný superstát

Dobře, ale povede ústava ve stávajícím znění k vytvoření „federálního superstátu“, jak tvrdí její kritici? Vždyť už teď má Unie vlastní parlament, exekutivu, soudy, měnu, centrální banku, rozpočet, což jsou atributy státu. Nyní by mohla navíc získat kromě samotné ústavy také právní subjektivitu, legitimitu odvozenou nejen od států, ale také od občanů – federalisté to považují za hlavní krok kýženým směrem – nové pravomoci a k tomu všemu společného ministra zahraničí a prezidenta!

Je pravda, že ústava prohlubuje integraci, ale superstát z Unie neudělá. Daně, obranu či zahraniční politiku, klíčové pravomoci státu, si stále ponechávají členské země. Spousta „federálních“ změn navíc spočívá hlavně ve volbě slov. Například tolik propíraný evropský prezident: podle ústavy by měl připravovat agendu summitů a přinášet vize, které by klub posouvaly dál, protože politici z národních vlád na to prý nemají při půlročním předsednictví čas. Volit ho ovšem budou sami lídři Unie a ti jej také mohou odvolat. Evropský prezident tak bude závislý na jejich podpoře. Pravděpodobnost, že se z něj stane pouze lepší sekretářka, je docela vysoká. O tom, že s lidmi v samotných členských státech nebude mít nic společného, ani nemluvě.

Podobné je to s evropským ministrem zahraničí. Podle ústavy má „řídit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku“, jeho manévrovací prostor mu však vymezí jednotlivé státy. Bez jejich souhlasu nebude moci nic dělat. Rozdíl mezi dnešní pošťáckou rolí Javiera Solany a příštím ministrem zahraničí tak nakonec může být jen v názvu funkce. Nejen britský úděs nad představou, že by evropskou zahraniční politiku určoval třeba Francouz – anebo v případě Francouzů Brit – a také rozdílné priority členských zemí v této oblasti zabránily, aby Konvent přiznal ministrovi zahraničí větší pravomoci. Jen se shodl, že EU potřebuje člověka, který by se na plný úvazek pokoušel najít mezi pětadvaceti státy pro všechny přijatelné řešení.

Polovičatost funkce evropského ministra zahraničí nesouvisí jen s oslabením důvěry mezi unijními partnery po irácké válce. Celé dějiny integrace kontinentu jsou sledem podobně hybridních kroků, když se hledal kompromis mezi hlasateli pevnější integrace a suverenisty. Politici neradi přesouvají další pravomoci Bruselu nejen proto, že přirozeně nechtějí přijít o vlastní moc, ale hlavně z toho důvodu, že neustále váží, zda to bude jednoznačně výhodné v rámci „obrany národních zájmů“ jejich státu. Identifikace lidí s jejich národním státem je v Evropě velmi silná, a tak prvním úkolem každé vlády je ochrana jeho zájmů, ať už jsou jakékoli. Bude proto velmi dlouho trvat, než se Unie promění v jeden konfederální či federální stát, protože to s sebou nutně ponese oslabení reálné moci i symbolického významu národních států. Pokud k tomu vůbec kdy dojde, neboť například Británie či Francie odmítají připustit už jen slovo federace, ačkoli se nebrání v podstatě federálnímu řešení problémů v rámci Unie. Ke spojení Evropy do jednoho státu navíc musí dojít přirozenou cestou, jinak to povede k vzestupu nacionalismu v jednotlivých zemích coby revoltě národů proti zvůli elit.

Ve světě globálních trhů, rizik a zároveň postupující regionalizace, která nesleduje hraniční linii národního státu, se evropské země budou stále více prolínat. Důležité se stane bezprostřední okolí každého člověka a poté celoevropská úroveň, která bude mít v mezinárodním kontextu alespoň nějaký význam. Založení evropské konfederace či federace by proto bylo logické a technicky nijak složité, protože Unie má v lecčems „našlápnuto“. Pro malé a středně velké státy typu České republiky je takové uspořádání navíc výhodné, protože společné instituce jim nabízejí větší prostor seberealizace. Garantují všem jasně daná práva a možnosti, jak ovlivňovat celek, čímž zároveň omezují silovou politiku mocností. Pokud navíc platí právo veta, hlas malého státu je postaven naroveň názoru velikána. Naopak při volné soutěži suverénních států rozhoduje hlavně velikost a ekonomická váha země, takže „trpaslíkům“ zpravidla nezbývá než se podřídit „obrům“. Není náhoda, že většina menších států v Unii patří mezi zastánce komunitarismu, tedy řešení věcí přes společné bruselské instituce.

Balancování pokračuje

Výše popsanou budoucnost tato ústava Unii nenabízí, stejně jako ji nevrací zpět do období pouhé zóny volného obchodu, což je druhá jasná varianta. Konvent ostatně neměl nic podobného za úkol, protože by k ničemu nedospěl. Unie bude dál lavírovat mezi těsnější a volnější spoluprací podle toho, k čemu bude většina evropských vlád momentálně ochotná. S posunutím hranic společenství dál na východ jej zřejmě čeká období částečného zmrazení integrace – státy budou méně ochotné vzdávat se své moci, protože šance najít pro všechny přijatelné řešení bude mezi pětadvaceti státy složitější. Jiné hlasy tvrdí, že největší rozšíření v dějinách kontinentu naopak dodá Unii novou krev do žil a důvěru Evropanů ve společný projekt posilní. Ještě uvidíme.