Euroluxus pro ODS

ODS jako by kampaní k euroreferendu zahájila svou vlastní kampaň k parlamentním volbám, ať už budou kdykoli. Nejlépe by se podle všeho hodilo jaro 2005. Česko bude již rok členem Evropské unie a – jak dokládá vývoj nálad v zemích přijatých během 90. let – mezi voliči nastane určité rozčarování. Ani nemůže nenastat. Vládní kampaň, která má občany zmasírovat k jasně většinovému ANO pro EU, logicky nemůže zahrnout všechny klady, ale i zápory členství pro tu či onu zemi, spíše sklouzává na rovinu fandění. Jako bychom se přenesli o pět let nazpátek, po triumfu hokejistů na olympiádě v Naganu: Kdo neskáče, není Čech. Nicméně během prvního roku členství se fandění změní v konkrétní poznatky: Ani EU není rájem na zemi a členství v ní nepředstavuje všelék na domácí šlendriány. Jistě, nemůže tomu být jinak, ale vládní eurokampaň to jaksi nezdůrazňovala, tudíž s určitou deziluzí občanů je třeba počítat.

Právě tímto způsobem lze nejsnáze vysvětlit ambivalentní postoje vedení ODS – jsou v zásadním rozporu s jasným příklonem jejích voličů k Evropské unii. Můžeme si to představit v inspiraci Vladimírem Železným pěkně po novácku. Je jaro 2005, běží kampaň k předčasným volbám, na mítinku se ozývají hlasy nespokojené s nerajskou realitou členství v EU a pánové Zahradil, Topolánek či Langer se chápou mikrofonu: „Ano, máte pravdu, paní Nováková, však my jsme to říkali už před dvěma lety.“ Na tomto pozadí lze lépe pochopit výroky lídrů ODS i prezidenta…