Referendum, které otřáslo Českem

Tak dobrou zprávu čekali jen opravdoví optimisté: Češi se vydali do Evropské unie s hlasitým ano. Více než polovina jich přišla k hlasovacím urnám a tři čtvrtiny se pak rozhodly pro Brusel. Nejdůležitější okamžik od vstupu do NATO. Etapa hamletovských úvah, zda být, či nebýt v Unii, končí. Nastává čas pro otázku zásadnější: Co tam budeme dělat.

Díky vám

Nejdříve je ale třeba poděkovat všem, kteří této zemi do Evropské unie pomohli. Je jich pochopitelně mnoho, a tak jen ti nejdůležitější. Díky patří třem premiérům a jejich vládám – Václavu Klausovi za to, že do Evropské unie podal přihlášku, Miloši Zemanovi a Vladimíru Špidlovi pak za to, že tam skutečně chtěli a začali pro to něco dělat. První z nich rozproudil přijímání evropské legislativy, druhý jí zase vdechl alespoň trochu ducha, když se podle ní začal řídit. Ještě větší uznání si zaslouží exprezident Václav Havel, který byl po celou dobu svého úřadování největším propagátorem vstupu a navíc Česku díky svému renomé přisuzoval lepší jméno a pověst, než si mnohdy zasloužilo. Poděkování patří i všem členským státům EU, které se včerejších nepřátel a chudších soudruhů nezalekly a rozhodly se s nimi sdílet společnou cestu. Jednoho cizince je ale třeba zvláště vyzvednout. Je jím zástupce Evropské komise v Praze Ramiro Cibrian. Svojí elegancí, ochotou naučit se česky a objíždět různé kouty této země s argumenty pro vstup udělal pro naši integraci více než většina domácích politiků.

V neposlední řadě je třeba poděkovat samotným voličům. „Vím, že Češi jsou skeptičtí. Kdyby existovala Nobelova cena za skepsi, každý rok by zvítězil Čech,“ prohlásil nedávno komisař pro rozšíření Günter Verheugen. A má pravdu. Vzhledem ke své historické zkušenosti s komunismem a dlouholetou okupací jsou Češi k ideám přicházejícím „shora“ značně nedůvěřiví. Navíc „ano“ v tomto případě znamenalo souhlas s přistoupením do spolku, který má velké nároky na dodržování pravidel. A s tím – jak ukazuje náš polistopadový příběh – má postkomunistická česká společnost velký problém. Nicméně lidé se přesto nakonec rozhodli přikývnout a nenechali se zviklat ani strašením o „rozpuštění“ našich tradic či o „naprosté ztrátě suverenity“. Drtivá porážka odpůrců české integrace je tak nečekaným, ale příjemným projevem sebejistoty.

V průzkumech před volebními urnami navíc vyšlo najevo, že téměř osmdesátipětiprocentní podporu měl vstup u voličů Unie svobody, ODS, ČSSD a KDU-ČSL. Naopak u komunistů byla podpora jen ani ne poloviční – kolem čtyřiceti procent. To je pro zdejší politickou scénu a její budoucnost potěšitelná a poměrně dobře čitelná zpráva. Ukazuje totiž směr, kterým mohou všechny demokratické strany hledat cestu k sobě navzájem, a kde je naopak místo komunistů.

Šance rudých slábnou

Z pohledu antikomunistů a demokratů má protievropská volba KSČM velkou výhodu: drží komunisty v extremistické ohradě. Ve všech kandidátských zemích se proti vstupu vyslovily jen ty nejextremističtější partaje – ať už je to polská Sebeobrana či Strana maďarské spravedlnosti a života. Kdyby komunisté řekli ano, měl by to například Vladimír Špidla se svým antikomunismem v ČSSD mnohem těžší. Základním argumentem proti spolupráci s KSČM je totiž jejich odmítání integrace, která je naopak hlavním cílem sociálních demokratů. Na druhé straně nelze zdejším stalinistům upřít logiku: oni dobře vědí, že pro partaj tleskající kubánským pogromům na politickou opozici a velebící diktátorské šašky typu Lukašenka není v Evropské unii téměř žádný prostor. Někdejší německý kancléř Konrád Adenauer na začátku padesátých let, kdy vznikala dnešní Evropská unie, prohlásil: „Kdo zavrhuje Evropu, vydává národy jejího západu, především náš, německý, všanc otroctví bolševismu.“ Čeští komunisté si tento citát přeložili správně: kdo podporuje Evropu, vzdaluje šanci rudých dostat společnost do otroctví bolševismu.

Pokud jde o demokratické strany, je tu pro ně zásadní poselství. V tom nejdůležitějším se shodnou, a tak by měly být schopny spolu komunikovat. Často se spekuluje o tom, jestli se vláda po referendu nerozpadne. Těžko dnes říci, jestli se tak stane nebo ne. Úspěšné referendum totiž může vládu i posílit a navíc do Unie skutečně vstoupíme až prvního května příštího roku.

Pokud vládní strany spolu vydrží, měly by si uvědomit, že ODS je potenciální vítěz příštích voleb. A že její voliči jsou zastánci Evropské unie – proto by s Topolánkovou partají měly konzultovat i evropské otázky. Minimálně z toho důvodu, aby ODS po skutečném nástupu k moci neotáčela kormidlem české zahraniční politiky příliš radikálně. Není třeba se podbízet, ale aspoň naslouchat. Fakt, že většina občanských demokratů odmítá prohlubování evropské integrace, není žádným hříchem. V Evropě je to sice menšinový, ale legitimní politický proud.

Problém je jinde. Dva stínoví ministři strany uvažující kvůli stoupajícím preferencím o předčasných volbách prohlásili před referendem, že jsou proti vstupu Česka do EU. Nejenže je to proti zájmu devadesáti procent partajních voličů, ale je to navíc proti stranické politice, která říká jednoznačné pro. Předseda Mirek Topolánek se přesto nechal slyšet, že to Ivanu Langerovi a Martinu Římanovi bude tolerovat. Bude se tvářit stejně liberálně, až nějaký jeho poslanec v rozporu s linií strany prohlásí, že je pro vyšší daně? A přitom otázka vstupu do Unie je mnohem zásadnější. Langer (vnitro) a Říman (doprava) by mohli časem vyjít ze stínu do skutečných rezortů. A vláda namíchaná z tak ideově protikladných, nepoddajných – a přitom svým šéfem „tolerovaných“ – osobností by byla mnohem méně funkčním slepencem než dnešní koalice.

Před referendem byl důležitý i hlas Václava Klause, který ale zazněl v naprosto trapné podobě. Český prezident totiž neřekl – jako všechny hlavy kandidátských států – zda je pro či proti. Místo toho se jen kroutil v sofismatech, že „v žádném případě nemůže a nechce“ někoho ovlivňovat. Tak to dopadá, když se politikovi veškeré ambice smrsknou na touhu po prvním místě v týdenních žebříčcích popularity. Václav Klaus promeškal jedinečnou šanci ukázat, že dokáže být i státníkem.

Unikátní šance

Jak už bylo řečeno v úvodu, Česko dnes vstupuje do zajímavější etapy, než byla přístupová jednání. Začne se totiž na budoucí podobě Unie podílet. Je jen na Češích samotných, jak se v nové roli předvedou, čím zaujmou, na co budou klást důraz. Někteří zdejší politici projevovali před referendem vytrvalé obavy, že po vstupu do EU se bude v Bruselu rozhodovat o české kotlině. Pravda je přitom přesně opačná: Češi dostávají historicky unikátní šanci spolurozhodovat o celé Evropě. Jen na nich tedy záleží, jakou podobu budou chtít kontinentu vtisknout. Podpoříme vstup Turecka? Jak se naši reprezentanti postaví k dalšímu osudu zemědělských dotací, které likvidují konkurenci v chudém světě a zabírají třicet procent evropského rozpočtu? Nesebereme peníze velkochovům a nedáme je na rozvoj vzdělání a vědy? Bude to zajímavá a otevřená debata, bude to zajímavý a otevřený svět.