Film o živých lidech

Ve filmařských kuloárech se prý letos na jaře kdosi nechal slyšet, že nezná horší názvy filmů než Nuda v Brně a Únava ve dvou. Zatímco režisér Vladimír Morávek ten prvně jmenovaný směle vrhl do distribuce i s riskantním titulem, tvůrci komorního příběhu o vychládajícím manželském soužití se možného nezájmu diváků zalekli a na poslední chvíli své dílo přejmenovali na Nevěrné hry. Kromě zívajících názvů vykazují oba filmy i důležitější podobnost: v obou na plátně debutují režiséři z jiné branže (po divadelníkovi Morávkovi animátorka Michaela Pavlátová) a oběma se v sezoně Pupenda podařilo do kina dostat originální obraz současnosti. V případě Nevěrných her navíc tak civilním a přitom psychologicky přesným způsobem, jaký se ve zdejší kinematografii často nevidí.

Jako u sousedů

Hned po úvodních titulcích nás sice ženský hlas ubezpečuje, že se „nikdy, nikdy nevdá“, ale předsevzetí jsou zkrátka od toho, aby se porušovala. O pár minut později už vidíme talentovanou českou klavíristku Evu (Zuzana Stivínová) věšet prádlo na zahradě domu ve slovenské vsi poblíž maďarských hranic. Její manžel, slovenský hudební skladatel Peter (Peter Bubjak), si přál odejít z Prahy, aby měl klid na komponování, vesnické soužití má ale do idyly daleko. Vytratila se nejen romantika, ale i vřelost a blízkost, Peter rodinu živí skládáním hudby pro rakouské supermarkety, zádumčivě se uzavírá do sebe a nemá potřebu komunikovat. Znejistělá Eva se v cizím prostředí…