Domů do Evropy

Když Jacques Chirac v únoru vzkázal adeptům členství v Unii, že příště mají mlčet, až budou chtít zase sami něco říct, leckterý český příznivec vstupu mohl znejistět. V téhle rodině mluví jen velcí? A když evropští kolegové před dvěma lety kritizovali Irsko za rostoucí schodek rozpočtu, soudný člověk znalý věci se rozpálil do běla. V tomhle klubu se měří dvojím metrem? Vždyť irský schodek se sotva přiblížil hranici dvou procent hrubého domácího produktu, zatímco například Belgii se tiše tolerovalo dlouhodobé balancování okolo maximální povolené laťky tří procent. Jako by Irům ostatní záviděli, že jejich ekonomika roste zdaleka nejrychleji.

Podobné případy jsou vodou na mlýn těm, kdo radí nevstoupit do Unie. Tak se podívejme, co nám říkají.

Nejsme ostrov

Mantrou českých euroskeptiků jsou zejména tyto tři argumenty: ztráta státní suverenity, povinnost akceptovat nařízení bruselských byrokratů a nemožnost občanů v členských státech jejich rozhodování ovlivnit.

Začněme po pořádku. Vstupem do Evropské unie český stát část své suverenity ztratí. Po rozšíření bude v několika oblastech, které patří do výlučných pravomocí klubu – třeba dovoz zboží ze zámoří –, sjednávat podmínky za Prahu Brusel. Jenže euroskeptici říkají A a zamlčují B: země také něco získá, a sice razítko člena téměř půlmiliardové hospodářské velmoci, která má třeba při jednání ve Světové obchodní…