Chvála idealistů

„Samozřejmě, že se i v politice objevili lidé, kteří dokázali změnit dějiny a svět, že si stáli za názorem, který byl původně v menšině. Poctivě jsem si vyhodnotil, že nejsem Máhatmá Gándhí, Tony Blair ani Václav Havel,“ odpověděl před časem ministr Vladimír Mlynář na otázku MF Dnes, proč už se neangažuje v romské otázce. Taková realistická upřímnost má jistě svou cenu. Jenže bychom potřebovali také politika, který se za svým názorem stát nebojí, i kdyby byl třeba sám. A nemusí to být hned Gándhí.

Česká republika se stejně jako řada západních zemí potýká s upadajícím zájmem o politiku. K volbám chodí stále méně lidí, protože prý partajím nerozumí. Jak by také mohli, když se jedno z nejnapínavějších povolání smrsklo na zvedání rukou v parlamentu. Kde jsou vize, které by aspoň posouvaly veřejnou diskusi? Možná je za tím strach z posměchu. Když poslanec Tomáš Kvapil navrhl volební právo rodin, časopis Týden nápad zařadil do desítky největších politických pitomostí. Když ministr Libor Ambrozek žádal, aby se Česko stalo členem Mezinárodní velrybářské komise a bránilo zde vybíjení velryb, komentátoři mu radili, aby se věnoval „skutečným problémům“.

Nedostatek hlubší vize je zvlášť citelný u největšího vládního projektu, reformy veřejných financí. Kabinet ji představuje jako početní úkol: někde je třeba ušetřit peníze a jako by bylo jedno kde. Ministři jsou schopni chystat fatální škrty pro tuzemskou vědu nebo armádu a zároveň slibovat…