Mimochodem

Když před několika lety vyšel pod názvem „Kato, příběh opravdového člověka“ sborník dokumentů o spolupráci nejmenovaného politika s StB, vnímal jsem jej při četbě spíš jako experimentální román než jako důkazní materiál. Dějové linie se vzájemně zpochybňovaly, příběh zůstával otevřen nejrůznějším výkladům a základní otázka, zda byl titulní hrdina vědomým, nebo jen bezděčným donašečem, působila jako postmoderní variace nějakého dávného teologického sporu. V kavárně jsem pak rozvíjel teorii, že klíčem k ní může být jméno Kato. Ve starém Římě bylo dvojnásobně slavné: Cato starší proslul imperiálními výboji v Hispánii a později i výrokem, že Kartágo musí být zničeno, Cato mladší zase platil za vzor republikánských ctností, neboť se chrabře, ale marně pokoušel zabránit Caesarovi v nastolení císařství.

Tak zvučné jméno si musel nejmenovaný politik zvolit sám, mínil jsem, vždyť jeho tatínek interbrigadista stejně jako Cato starší válčil ve Španělsku a on sám náležel ke studentským vůdcům, kteří v roce 1968 marně vzdorovali moskevským dědicům césarů a carů. Estébáci, kteří objektům svého zájmu dávali jména spíš žertovná, odkazující k profesi, zájmům nebo zvláštnostem vzezření, by mu našli jméno typu Učeň, Guevara či Kobra. Mé dobrodružné vývody si v kavárně vyslechl Petr Placák a navrhl mi, abych je sepsal do jeho listu Babylon. Učinil jsem tak. Krátce nato jsem potkal jednu bystrou známou.

„Ty z těch knížek úplně blbneš,“ konstatovala. &„…