Když se řekne Everest

Co by si asi pomyslel běžný obyvatel jižního Tibetu, kdyby si teď otevřel jakékoli západní noviny? Možná že vůbec nic, možná by se dost divil. Západ totiž usilovně oslavuje výročí, které pro tibetské vesničany nutně vypadá dost nesrozumitelně: 50 let od chvíle, kdy noha člověka stanula na hoře jménem Ču-mu-lang-ma. Svatém místě a sídle bohů, kam místní lidé vždy jen vzhlíželi s úctou a bázní – větší, než kdysi Řekové cítili k Olympu či muslimové ke Chrámové hoře.

Bělochy Ču-mu-lang-ma přitahovala také, ale ne kvůli bohům, nýbrž kvůli výšce. Svaté hoře také dali jméno podle geodeta George Everesta, který jako první změřil, že jde o nejvyšší vrchol na světě. Před padesáti lety pak nahoru vylezl první běloch a dějiny hory se od té doby popisují jako dějiny zdolávání vrcholu.

Nechme na místních, jestli jim to vadí. Pravděpodobně z jejich pohledu nejde o žádnou tragédii, pokud se tak děje s pietou a v určitých mezích. Někteří z nich přece nacházejí díky skupinám opéřovaných cizinců slušnou obživu. Problém ale je, že pokořování Ču-mu-lang-my se pomalu mění v masovou zábavu. Na svazích hory o sebe zakopávají výpravy turistů toužících po dobrodružství. Piety stále ubývá, možná už žádná není. Lézt mezi bohy se stalo adrenalinovým sportem, po němž nahoře zůstávají tuny odpadků a v převisech mrtví lezci. Masové zdolávání Everestu je jedním z rysů naší doby. Nejde o to se smát či pohoršovat, jen stojí za to připomenout, že pro lidi žijící ve stínu Střechy světa může…