Imperátoři v Salcburku

Je mnoho způsobů, jak dát najevo nezájem, ale český prezident Václav Klaus zná pár velmi rafinovaných. Když se jeho prezidentští kolegové při tiskové konferenci minulý pátek v Salcburku snažili hlubokomyslně přemítat o vazbách mezi starou a novou Evropou, Klaus s bohorovným klidem svůj zrak upřel nad hlavy přítomných – na barokní malby na stěnách a stropě slavnostního sálu v salcburské rezidenci. A když o malou chvíli později polský prezident Aleksander Kwasniewski začal rozebírat svůj dosti prekérní postoj ke společné evropské obranné politice, zahloubal se Klaus do displeje na svém mobilu.

Jistě by se našlo pár pádných důvodů, proč setkání sedmnácti prezidentů trestat nezájmem. Téma summitu – Evropa na pozadí rozšíření – bylo příliš široké a přítomní k námětu přistupovali dost různorodě a nekonkrétně, takže očekávat politický konsenzus se tak jako tak nedalo. Rakouskému hostiteli Thomasi Klestilovi se například nepodařilo svůj český protějšek zapálit pro myšlenku užšího propojení středoevropských zemí, neboť Klaus trval na tom, že smysl mají leda tematicky vymezené „ad hoc“ koalice mezi jednotlivými státy.

Přesto se rakouští pořadatelé neúnavně snažili srovnávat tento sraz s Vídeňským kongresem v roce 1815, vždyť koneckonců se od té doby na rakouském území už tolik hlav států nesešlo. Kromě této paralely však měl dýchánek s dávným kongresem společné snad už jen příjemnosti z doprovodné části programu – ten byl sice…