Jedním z častých argumentů v debatách o poválečném uspořádání v Iráku je kritika „exportu demokracie“. Termín implikuje podsouvání něčeho cizího zvenčí, analogicky k „exportu revoluce“. Je to zajímavá, avšak bezobsažná řečnická figura.
„Demokracie“ je obecný termín, který odkazuje k politickému uspořádání společnosti, kde se obyvatelstvo přímo či nepřímo podílí na správě věcí veřejných. Neimplikuje konkrétní formu vlády – může se pojit s (konstituční) monarchií i republikou. Na rozdíl od revoluce, která je ex definitione záležitostí jedinečnou, je dnes demokracie prakticky normativní zásadou státního uspořádání po celém světě. Podle klasifikace americké nadace Freedom House praktikují dnes tento princip zhruba dvě třetiny z existujících 192 států světa. Zbylá třetina (zahrnující pohříchu všechny arabské státy) ho sice nepraktikuje, ale z velké části se k němu hlásí alespoň slovně – demokracii konec konců deklarativně vyznávají i režimy jako Severní Korea. Jako koncept tedy není co vyvážet. Mluvit o „exportu demokracie“ má asi tolik smyslu jako kritizovat „export“ svobody nebo lidských práv. Jsou to generické hodnoty, které nikdo nevlastní, ani nevyváží.
Huntington a Fukuyama
Současná diskuse o exportu demokracie odráží do jisté míry na pokleslé úrovni významné intelektuální debaty 90. let, kdy se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu