Sama na Tchien-an-men

V pražském paláci Luxor sedí mezi kresbami drobná Číňanka a na rýžový papír maluje květiny. Málokoho by na první pohled napadlo, že dvaačtyřicetiletá Čang Cchuej-jing (Zhang Cuiying) má za sebou čerstvou zkušenost krutého bití a mučení v čínském kriminále. Nic takového přitom neměla zapotřebí: přes deset let je tato umělkyně majitelkou australského pasu a mohla žít bezstarostný život v emigraci. Přesto se třikrát vrátila do rodné Číny a pokaždé skončila ve vězení. Důvod? Paní Čang se nemíní smířit s tím, jak brutálně diktatura zachází s vyznavači duchovního hnutí Fa-lun-kung.

„Narodila jsem se v Šanghaji a malovala jsem už od dětství. Nic jiného mě nebavilo,“ začíná Čang Cchuej-jing vyprávět svůj příběh. Už jako školačka ovládla náročnou techniku tradiční čínské malby a lidé její obrazy považovali za díla zkušených mistrů. V deseti letech šla do učení ke známému malíři, ve dvaceti sama vystavovala. Opravdový životní zlom ale přišel v roce 1990: manžel paní Čang tehdy studoval v Austrálii a po masakru na náměstí Tchien-an-men tam požádal o politický azyl. Ona brzy odjela za ním.

V zámoří si vedle umění musela přivydělávat prací v mrazírnách, což jí v roce 1997 přivodilo těžkou artritidu. „Nemohla jsem malovat a skoro ani chodit. I při jídle mě trápily kruté bolesti,“ vzpomíná Čang na svou nemoc. Za léčení utratila tisíce dolarů, zkoušela klasickou i čínskou medicínu,…