Mimochodem

Loni koncem listopadu mne jako silné antidepresivum vzpružilo nečekané setkání s barvami. Mžilo, pošmournou škálou kalných hnědí se ploužily stíny ze záhrobí, když tu se na konci Opatovické ulice vynořila úžasně vybarvená bytost. Vlásky měla světle růžové, obroučky brýlí ostře červené, plášť karmínový, svetřík lila, pantalony sytě fialové a kramflíčky opět červené, aby ladily s brýlemi. A na ústech rouge, žádnou banální rtěnku. Poznal jsem v ní bývalou kolegyni z Respektu, nyní vydavatelku feministické literatury s přesahem k lesbismu. Když jsem jí děkoval za nevšední zážitek, shovívavě se usmála – ví přece, co dělá.

Na zážitek jsem si vzpomněl minulý týden a vzal si na cestu do prosluněného města alespoň světlé sako. S červení nemá nic společného, ušito je z hrubé pytloviny v zemitém odstínu opuky a jílu, myslel jsem si však, že by přece jen mohlo maličko přispět k projasnění všeobecných chmur. Jenže už na tramvajové zastávce jsem znejistěl. „Vidíte to parádní sako? Tihle chlápci v sakách nám rozkradli republiku,“ zaznělo z ošuntělého hloučku kolem stánku s tiskem a lihovinami.

Mé sako je opravdu parádní. V prvotřídní kvalitě je vypracovala firma Möller & Schaar ve Frankfurtu nad Mohanem. Zdánlivou pytlovinu tvoří zušlechtěná lněná příze, která je na omak měkká jako bavlna, pevně však drží tvar. Sako přitom nepůsobí nijak nažehleně, spíš ležérně a trochu bohémsky. Padne mi jako ulité. Nikdo by nehádal, že mi je před několika lety koupila…