Zvířata, která rozumí naší komunikaci, máme rádi a vesměs jim nabízíme chléb a kotec. Zvířata, která nám nerozumí, hubíme, nebo jim za jejich „zbytečnost“ alespoň bereme místo na slunci – kořist, les či teritorium. Maďarský biolog Adám Miklós pátral po tom, jak se liší komunikace lidí s divokými a domácími zvířaty. Jako model použil enfant terrible beskydských ovčáků – vlka a jeho protějšek z říše lidí – psa. Psi již dříve předvedli schopnost komunikovat opravdu na úrovni. V některých případech předběhli i šimpanze. Například v hledání ukrytého jídla. Právě tento typ komunikace doktor Miklós zkoumal. Skupině vlků nejdříve dotykem ukazoval, kde je jídlo schované. Pak úkryt ukazoval z deseti centimetrů a nakonec z půl metru. Vlci si vedli v prvním i druhém případě velice dobře a jejich performance byla téměř na úrovni psa. Ve třetím však propadli. Doktor Miklós objevil důvod tohoto výsledku: vlk se totiž na člověka na rozdíl od psa nevydrží dívat. Respektive se mu do tváře nedívá vůbec. Když je prst těsně anebo přímo na úkrytu, vlk je schopen si pomocí asociovaného učení zapamatovat kombinaci prst-skrýš. Jestliže je však ruka vzdálená, musí se vlk podívat na horní část těla člověka a to je mu žinantní. Pohled do tváře je nutný pro iniciaci a udržení komunikace, a to i mezi dvěma různými druhy. Je pravděpodobné, že se jedná o vrozenou vlastnost. Bylo by zajímavé zjistit, které geny jsou za tuto vlastnost zodpovědné a jak jsou na tom v tomto…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu