Jednou se nám ta sláva vymstí

Řadě generací sloužily deníky k zaznamenávání citového zrání, aniž by se jako žánr významněji uplatnily na literární scéně. Neobyčejnou váhu získaly teprve v éře totalit, cenzury a monopolních ideologií, kdy se pro autory, kteří se z různých důvodů ocitli mimo hru, staly náhradním prostorem autentického vyjádření. Kdesi na počátku této proměny zahlédneme Jiřího Ortena, jenž si chlapecké deníky psal od devíti let, skutečnou literaturu z nich však učinil až jako dvacetiletý pod tlakem nacismu. K literární svébytnosti dozrál žánr za komunistické totality u Jana Hanče, Jiřího Koláře, Ludvíka Vaculíka, Jana Zábrany, Ivana Diviše a dalších. Deník se stal přiléhavým výrazem doby, jež z veřejného prostoru vytlačovala jakoukoli opravdovost, čímž jí nechtěně dodala váhu v neoficiální sféře. Zdánlivě soukromé texty nesly veřejné obsahy, nabízely klíč k dějinám, stávaly se kronikou doby spojenou s depozitářem postřehů, nápadů, úvah i zážitků.

Také pro scenáristu a režiséra Pavla Juráčka se deníky staly jakýmsi náhradním prostorem literárního uplatnění, kronikou doby i kolbištěm, na němž si vyřizoval účty, ale v jednom ohledu se jeho texty od deníků zmíněných autorů zásadně liší. Juráček nebyl mimo hru a tedy ani nad věcí, ale jeví se naopak jako ambiciózní protagonista dění. Není nezúčastněným svědkem, ale postavou přímo románově rozpornou, která prochází dramatickým vývojem od strmého vzestupu přes hvězdný…