Fotbal, špagety a černé tváře

V těchto dnech se konají semifinálová utkání fotbalové Ligy mistrů. Ze čtyř mužstev jsou tři italská. „Alespoň ve fotbale v Evropě kralujeme,“ pochvaluje si to milánský deník Corriere della Sera. Ale úspěch má podivnou pachuť. Když se nedávno na madridském stadionu střetl místní Real s turínským Juventusem, na italské novináře se Španělé obraceli s otázkou: „Vy Italové jste známí nápaditostí, fantazií, uměním, ale proč je váš fotbal tak vypočítavý a založený na obraně? Vždyť jen bráníte soupeři ve hře.“ Odpověď je jednoduchá: protože v Itálii kopaná není jen hrou. Je to sport, v němž se obráží celá společnost.

Churchillova diagnóza

Také jinde na světě je čutání do mičudy byznys, peníze tam hrají stěžejní roli a lidé si spolu s trenéry rvou vlasy vymýšlením strategií, jak zabránit soupeři, aby založil útočnou kombinaci. Ale na evropském poloostrově ve tvaru holínky je fotbal jednou z mála věcí, pro kterou horují všichni stejně – na severu i na jihu, bohatí i chudí, vzdělanci i analfabeti, ženy i muži. Jak už dávno napsal Elias Canetti, Italům fotbal dává to, co Angličanům nabízí moře, co Francouzům skýtá revoluce z roku 1789 a co Švýcaři spatřují při pohledu na Alpy. Je zkrátka omylem se domnívat, že se Italové identifikují především se svými uměleckými památkami, případně s pizzou a špagetami. Winston Churchill už před půlstoletím řekl: „Je…