Vychováni k neúspěchu

Před třinácti lety to byl neposedný druháček z pražského sídliště. Dnes stojí na prahu života jako ztracenec bez vzdělání, bez práce, bez bytu. Martinův příběh odkrývá až na dřeň smutný osud zdejších dětí vychovávaných státem. Česko stále neumí pomoci svým rodinám v krizi. Proto zde úřady odebírají dvacetkrát víc dětí, než je běžné ve vyspělých státech, a za dvacet tisíc korun na osobu měsíčně z nich vychovávají lidi, kteří nejsou schopni v životě obstát. „Zavřel bych je,“ říká Martin na adresu míst, kde strávil velkou část svého dětství. „Naučil jsem se tam jen špatnosti.“ Devadesát procent mládeže ze státních domovů si v prvním roce svobodné existence nedokáže udržet zaměstnání déle než několik týdnů. Chtějí ale rychle a snadno uspokojit své potřeby, i za cenu kriminality.

Zbavili se postrachu

Končil červen 1989 a většina Martinových spolužáků se těšila na druhé prázdniny svého života. Pro devítiletého hocha ale tehdy bezstarostné dětství skončilo. Sociální odbor totiž rozhodl, že místo na prázdniny pojede Martin do ústavu. „Strašně jsem zlobil, a tak mě ze základní školy chtěli šoupnout do zvláštní,“ vzpomíná mladík. „Nějaká učitelka mi tenkrát řekla, že když si tam přečetli můj posudek, napsali, že takového grázla ani oni nechtějí. Abych vůbec mohl chodit do školy, musel jsem do ústavu.“

Martin se mýlí jen v jedné věci. Zvláštní škola ho odmítla ne proto, že moc zlobil, ale proto, že byl příliš chytrý. „Ano, Martin se dostal do ústavu kvůli svému chování ve škole,“ říká jeho tehdejší třídní učitelka Jana Klečáková.„Byl postrachem všech učitelů. O přestávce třeba vzal koš s odpadky a vysypal ho uprostřed třídy. Jeho specialitou bylo, že házel žvýkačky na strop. Bylo mi toho kluka vlastně líto. Dělal takové věci proto, že na sebe chtěl upozornit. Vždycky se po takovém extra kousku přišel udobřit, pomazlit se jako malé dítě.“ Třídní učitelka si Martinovo chování vysvětlila tím, že v rodině není něco v pořádku a chlapec tam „citově strádá“. Martin má pro své chování jiné vysvětlení: „Neměl jsem školu rád, nudil jsem se, a proto jsem dělal grázloviny. Bral jsem dětem svačiny a věci z penálů, pral se s nimi. Učitelky jsem neměl rád, protože mi pořád psaly poznámky. Máma o tom se mnou nemluvila, všechno rovnou řešila fackama.“

Zprávy o Martinových školních prohřešcích dostával pravidelně i sociální odbor. V jeho evidenci se osamělá matka pěti dětí ocitla už o třináct let dříve, po narození prvního z nich, protože bylo „nemanželské“. „Martinova máma měla svých problémů nad hlavu. S žádným z otců nežila, neměla peníze, ale zato kupu zdravotních potíží,“ vzpomíná vedoucí sociálního odboru Prahy 12 Vlasta Hübnerová, která měla rodinu na starost. Navzdory tomu však Martinova maminka vedla domácnost vzorně. „Až jsme se občas zastyděli, protože to do komínků složené oblečení, které doma měla – tam člověk nemohl nic vytknout,“ říká Vlasta Hübnerová. „Byla to ale maminka, která se každému dítěti maximálně věnovala do dvou let. Jakmile odrostlo, tak už to výchovně přestala trošku zvládat.“ Jenže takové chování mělo jasný důvod – matka se jednoduše musela starat o další nemluvně a na starší děti jí moc času nezbylo. Martin měl v devíti jednu starší a tři mladší sestry, poslední dítě se narodilo právě v roce 1989. Nemohly vytížené mamince ženy z úřadu nějak pomoci, třeba se s hochem učit? „To samozřejmě sociální pracovník nedělá a nemůže dělat – má dalších sto spisů, nemá na starost jen jednu rodinu,“ říká Vlasta Hübnerová. Zůstalo tak jen u kontrol, někdy i dvakrát v týdnu, aby úřad viděl, jak si máma vede, a u rad, jak si vyřídit dávky nebo půjčku.

Přestože Vlasta Hübnerová považovala Martina tenkrát za „průměrného, zdravého, živého kluka, který by asi potřeboval někoho podnětného a víc individuální péče“, sociální odbor nakonec ustoupil tlaku školy a Martin putoval do diagnostického ústavu. „Chtěli jsme, aby odborníci zjistili, proč se takhle ve škole chová, proč je agresivní a proč si s ním matka neví rady,“ říká Vlasta Hübnerová. Žádný zázrak však specialisté neobjevili – Martinovo vyšetření uzavřeli slovy „lehká mozková dysfunkce, nepodnětné rodinné prostředí, vrozené zátěže“. Protože sociální odbor rozhodl o ústavní výchově, putoval hoch na první pololetí třetí třídy do výchovného ústavu v Hrochově Týnci. Vlasta Hübnerová se totiž domnívala, že odborníci na výchovu s ním zmohou víc než jeho matka. „Myslím, že kluk jako Martin by šel do ústavu i dnes,“ odmítá nadhozenou domněnku, že od té doby se časy změnily a v současné době by už takový přístup nebyl možný.

Mlátil každého a pořád

Zmíněný ústav měl pověst opravdu přísného zařízení. „Martin sem nepatřil, to jsme všichni od začátku věděli,“ říká jeho vychovatelka z ústavu Iva Dočkalová.„Snad to byl nějaký experiment. Měli jsme tu mnohem starší kluky, kteří měli za sebou trestnou činnost, krádeže, drogy, a do toho tohle dítě. Mohl od nich leda něco špatného pochytit.“ Drobný, kudrnatý hoch se stal miláčkem personálu. Kuchařky ho rozmazlovaly, údržbář z ústavu si ho zamiloval a bral si ho na víkendy. „Vzpomínám si, že jezdil po vsi na kole a už zdálky na mě volal – já nejsem na útěku, jsem u strejdy,“ říká Iva Dočkalová. Nebýt údržbáře, trávil by Martin volno zavřený za zdmi ústavu. „Poslat toho chlapce tak daleko nebyla šťastná volba,“ kritizuje Vlasta Hübnerová rozhodnutí diagnostického ústavu. „Matka neměla tolik peněz, aby za ním mohla jezdit.“ Ani ona však nedokáže z Martinova spisu vyčíst, proč šel právě tam.

Martinovi se při vzpomínce na Hrochův Týnec vybaví stesk po matce a strach z vedoucího vychovatele Pavla Tvrdíka.„Byl úplně nejhorší ze všech, které jsem za léta v ústavech potkal. Mlátil každého, pořád,“ říká. „To není pravda, nic takového jsem nedělal,“ říká Pavel Tvrdík. „A v téhle debatě bych nechtěl pokračovat.“ Někdejší vedoucí vychovatel už v ústavu nepracuje, jeho občanské sdružení zřizuje dům na půli cesty, kam odchází část svěřenců z ústavu ve chvíli, kdy dospějí. Zanechal tam však své žáky a obdivovatele. „Pro mě je pan Tvrdík vzor, zasvětil mě do tajů vychovatelství, od něj jsem se naučil tuhle práci,“ říká Jaroslav Jedlička, který přišel do ústavu z Tesly a dnes si dodělává vysokou školu. „Je možné, že někdy nějaká ta facka padla. Ale nemyslím, že by se vyžíval v nějakém řezání. Byl pedant, ohromně přísný, ale pro kluky by se dokázal rozdat. Bral je na fotbal, na výlety.“

Když se Martin z ústavu vrátil, vydržel mezi spolužáky zhruba rok. Ve čtvrté třídě ale hodil po učitelce nůžky a škola se sociálními pracovnicemi přesvědčila matku, aby syna poslala na vyšetření do Bohnic. „Moc si z toho roku v blázinci nepamatuji, protože jsem třikrát denně dostával nějaké oblbovací léky,“ říká Martin. Psychiatři u něj žádnou duševní nemoc nenašli a příčiny jeho problémů popsali podobně jako už předtím diagnostický ústav. Chlapcovo nevypočitatelné chování ovšem nepřestalo, a tak sociální odbor Prahy 12 rozhodl, že hoch musí zpět do výchovného ústavu. A pak až do své plnoletosti Martin už z pasťáků nevyšel. „Prošel jsem jich osm nebo devět, ani si všechny nepamatuji,“ říká. „V ústavech je to totiž všude stejné. Je tam pevně daný řád, budíček, škola nebo práce do oběda, chvilka volna, společná vycházka. Člověk nemá ani chvíli jen pro sebe. Vychovatel určuje, jestli se ve volném čase bude dívat na televizi nebo se půjde na hřiště. Všechno je pod zámkem, v oknech mříže.“

Lhát a krást se vyplatí

Martin dodnes nedokáže matce zapomenout, že jeho dětství mimo domov dopustila. „Bral jsem to jako zradu, že se mě nezastala, když mě poprvé odváželi,“ říká. Od časného dětství o sobě také nemá valné mínění. Připadá si jako špatný člověk, darebák. Vychovatelka z pražského ústavu Jana Masaryka, o které Martin říká, že takových je málo – „měla mě ráda, když jsem udělal průser, nejdřív si o tom se mnou promluvila a potrestala mě, teprve když jsem si to zasloužil“ – však na tehdy třináctiletého Martina vzpomíná úplně jinak. „Byl to takový malinký, ubohoučký, ubrečený chlapeček. Mezi velkými kluky neměl moc dobrou pozici,“ říká Marcela Bauerová.„Na svoji maminku byl strašně citově vázaný. Máme tu takový bodovací systém – dítě musí mít určitý počet bodů za dobré chování, aby mohlo jít domů. Martin se tak těšil, že to obyčejně splnil. Pak přišel ten propouštěcí pátek, seděl svátečně oblečený na lavici dole na chodbě a čekal a čekal. Často se ale stalo, že to mamince nevyšlo, třeba na poslední chvíli zavolala, že má nemocné některé z menších dětí.“ Ústav nedokázal překročit svůj stín a Martina na návštěvu k matce dopravit.

Právě v pražském ústavu se Martin z dítěte stal velkým klukem, který si už od života nedal všechno líbit. Vychovatelka Bauerová dodnes dojatě vzpomíná na noční příhodu, kdy do zamřížovaného areálu ústavu vnikli dva opilci: „Ti silní svalovci leželi přikrytí až po bradu, jedině Martin s Pepou se spolu se mnou plížili zavolat policii a drželi pak stráž až do rána.“ Tady také pochopil, že síla a spolupráce se siláky vyřeší v ústavu mnohé. „Nastoupil sem nový vychovatel. Po týdnu odešel, protože jsme ho zbili,“ vzpomíná Martin. „Přišel totiž opilý, ve čtyři hodiny ráno dělal budíček a klukům nadával do cikánů – pustili jsme se do něj tak, že si už nepřišel ani pro výplatu.“

Jenže patřit mezi nejsilnější vyžadovalo dokázat něco, co oni ocení. „Mojí specialitou bylo krást vychovatelům klíče. Půlku kanceláře jsme pak rozprodali a klíče zase nepozorovaně vrátili,“ říká Martin. „Člověk v ústavech ještě víc zdivočí a naučí se, co neuměl – krást a lhát.“ Zatímco lháře nebo zloděje se vychovatelům podařilo odhalit málokdy, tresty (kromě zákazu sledování televize, přídavků jídla nebo vycházek je jedním z běžně používaných trestů také zákaz jakéhokoli kontaktu s rodinou – nejen návštěv, ale i dopisů či telefonů) přicházely za daleko banálnější věci. Často dokonce za normální chování. Basa – týdenní pobyt v zamřížované místnosti na holých prknech – Martina například stihla za „vzdálení se“. V jazyce srozumitelném i lidem, kteří nežili v ústavu a nebyli ani na vojně, to znamená, že se s několika kamarády na vycházce odpojil od organizované skupiny, odpoledne strávili sami a večer se zase vrátili do ústavu.

Abych na něj viděl

Právě přísný režim, každá vteřina naplánovaná a kontrolovaná vychovatelem a léta pěstovaná neschopnost dělat obyčejné každodenní věci komplikují dospělý život ústavních chovanců stejně jako nedostatek lásky a pokroucené hodnoty. Samostatný život je pro ně náhlé a nečekané břemeno, se kterým si nevědí rady. Právě na tomto poznání založil před sedmi lety svůj současný byznys někdejší Martinův obávaný vychovatel Pavel Tvrdík. Kousek od ústavu v Hrochově Týnci založil dům, kam dospělí hoši po odchodu z ústavu rovnou přecházejí. „Snažíme se je tu za rok, za dva naučit to, co se za léta v ústavu nenaučili. Kluci si neumí ani ukrojit chleba, celý život ho dostávali na talíři už namazaný. V ústavu nemohli jít ani do kuchyně, protože to hygienické normy zakazují. Neumí si vyprat, dojít na nákup, vyplnit složenku, požádat na úřadě o sociální dávky. Když ztratí režim pro každou vteřinu, neví najednou co s volným časem. Dostávali do ruky nanejvýš dvě stovky, a najednou mají nakládat s několika tisíci korun,“ říká Pavel Tvrdík a své dvacetileté působení právě v tomto směru hodnotí slovy: „Připouštím, že jsem děti ve výchovném ústavu nepřipravoval tak, jak jsem měl.“

Zatímco představu, že si děti samy namažou chleba nebo dojdou na nákup, si dnes personál většiny ústavů dokáže připustit a někde to tak v praxi už je, vzdát se režimu a soustavné kontroly si většina vychovatelů nedokáže ani představit. „Kluci musí být pod přímým dozorem vychovatele. Nemohou se jen tak sebrat, odejít od skupiny a sami si rozhodnout, kam půjdou a kdy se vrátí,“ říká už citovaný vychovatel z Hrochova Týnce Jaroslav Jedlička. „Když chce být někdo z nich chvíli sám, může si sednout tamhle na lavičku tak, abych na něj viděl,“ ukazuje do parku kolem zámečku, „ale ne jít někam, kde už jezdí auta nebo se může pohybovat jakýkoli civilista.“

Právě takovou změnu podle gusta vychovatelů navrhuje necelý rok platný zákon o ústavech, který vypracovalo ministerstvo školství (viz rozhovor). Místo jako v internátě by děti žily v „rodinných buňkách“, kde by si občas praly, dělaly svačiny a večeře. Jeden vychovatel by měl na starost místo dvanácti osm dětí. Bylo by jich proto třeba o třetinu víc než dnes. Některé ústavy se už podle tohoto zákona začaly proměňovat, většinu z nich to však teprve čeká. Dostát mu totiž není zrovna laciné. Změna šedesáti výchovných a diagnostických ústavů by státní rozpočet stála zhruba miliardu korun – kromě vyšších nákladů na mzdy by totiž bylo třeba většinu budov přestavět, dostavět, postavit nové. Další zhruba dvě miliardy korun by musely najít kraje na změnu sto dvaceti dětských domovů, které dnes zřizují.

Proměna

Kritici takové změny však namítají, že jen utratíme spoustu peněz a na podstatě problému se přitom nic nezmění. Kámen úrazu podle nich není v hezčím prostředí ústavů, ale v samotné jejich existenci. „Dítě má vyrůstat v rodinném prostředí. Nejlépe u vlastních rodičů, a když to nejde, tak v náhradní rodině,“ říká Michaela Svobodová z pražského domu na půli cesty, kde Martin našel před třemi měsíci dočasné útočiště. Z ústavu odešel v osmnácti letech, rok předtím, než se doučil zedníkem. Nastěhoval se k matce, avšak brzo se s ní pohádal a odešel. Další čtyři roky se postupně propadal až na dno. Z koketování s drogami se stala závislost, ztratil práci, neměl peníze na ubytovnu, v létě přežíval na ulici, v zimě v kanále. Peníze sháněl nejdřív drobnými krádežemi, pak krádežemi aut. Letos na jaře Martin ze dne na den s drogami přestal. Čeká ho několik set hodin veřejně prospěšných prací, ke kterým je odsouzen. Začínat bez výučního listu, s popsaným trestním rejstříkem a bez bytu nebude nic snadného.

Přesto se Michaela Svobodová domnívá, že Martin patří k méně početné části jejích klientů, kteří mají velkou šanci, že se jim to povede. „Prognóza dětí, které jsou v ústavu odmalička, je mnohem horší než těch, které se tam dostaly třeba v deseti letech,“ popisuje své zkušenosti se zhruba třemi desítkami klientů, kteří se ročně vystřídají v jejím domě na půli cesty. Kromě ubytování na několik měsíců jim nabízí podporu při hledání práce a bydlení a snaží se je motivovat k samostatnosti. Třetina z nich po odchodu pracuje a shání si bydlení. Další třetina vydrží v práci tak měsíc, dva, mezitím se vždy znovu a znovu potácí na dně, ale po čase si práci znovu najde. Zbylá třetina mladých lidí ale skončí znovu na ulici a dříve nebo později ve vězení.

Právě znalost desítek osudů podobných tomu Martinovu vedla Michaelu Svobodovou k rozhodnutí, že systém zdejší náhradní rodinné péče je třeba změnit od základu. „Začalo mě štvát, že jako houby po dešti rostou domy na půli cesty. Krmí se dětmi z ústavů, ale už jim mohou pomoci jen velmi málo. Za velké peníze a s malým úspěchem se snažíme napravit něco, co se pokazilo už před lety,“ říká Michaela Svobodová. Dala hlavu dohromady se svou sestrou Petrou Vrtbovskou, která v té době dělala tajemnici velvyslance na britské ambasádě. A ve spolupráci s britskými konzultanty se obě ženy před třemi lety pustily do práce na projektu Proměna. Myslí v něm nejen na šest tisíc dětí z dětských domovů a výchovných ústavů, ale také na dalších šestnáct tisíc dětí s postižením, které žijí v ústavech sociální péče.

Základem reformy jsou na první pohled jednoduché a srozumitelné věci. Změnit se musí především uvažování sociálních pracovníků. „Pokud je to jen trochu možné, má dítě zůstat ve své rodině,“ říká Petra Vrtbovská. „Je proto třeba rodinám v krizi nabídnout pomoc, a ne jim děti odebírat jen proto, že si s nimi neví rady, ztratili byt a práci nebo chodí špinaví.“ Když není život dítěte ve vlastní rodině ani při nejlepší vůli možný, mělo by co nejdřív najít náhradní rodinu. Ta by ale na rozdíl od dnešní praxe neměla zpřetrhat vazby s vlastní rodinou. „Funguje to lépe, protože je to blíž pravdě,“ říká Petra Vrtbovská. V ústavu by dítě mělo být jen chvíli – než se rozhodne, co dál. Nebo tehdy, když se pro ně náhradní rodina nenajde. Na místo dnešních několika desítek dětí by ale ústavní skupina neměla být větší než pětičlenná.

Protože si úředníci ministerstva školství (zřizuje výchovné a diagnostické ústavy), krajů (mají na starost dětské domovy) a ministerstva práce a sociálních věcí (spadají pod ně sociální pracovnice) radikální změnu podle západního střihu nedokážou ani představit, natož zpracovat materiál, na jehož základě by se rozběhla, rozhodly se sestry vzít věci do vlastních rukou. „Připravíme know how a budeme ho prosazovat nejen mezi úředníky, ale i mezi poslanci,“ říká Petra Vrtbovská s tím, že na konci tohoto roku bude návrh reformy hotový. „Vím, že to zní trochu ambiciózně, ale pokud chceme současný stav opravdu změnit, nic jiného asi nezbývá.“

Dětský domov bez dětí

Dobrý příklad od našich východních sousedů

Polovinu svých dětí rozdal ústav ve slovenských Necpalech profesionálním pěstounským rodinám. Patřil mezi první, které před šesti lety začaly uskutečňovat vládní experiment. Z více než tří a půl tisíce dětí, které u našich východních sousedů vychovává stát, jich dnes v takových rodinách žijí dvě stovky. Reforma však naráží na nechuť ředitelů ústavů, v lásce ji nemají ani zřizovatelé – tedy krajští úředníci. To vše navzdory faktu, že děti mimo ústav prospívají o poznání lépe.

Když ožijí slova

„Byl to milý objev,“ vrací se speciální pedagog a předseda bratislavského sdružení Návrat Marek Roháček o osm let zpátky. Tehdy si s kolegou ze studií náhodou všimli, že zákon o školských zařízeních skrývá jeden nenápadný paragraf – o profesionální pěstounské péči. „Na jednoho pracovníka dětského domova sice připadá 1,7 dítěte, ve skutečnosti se však deseti dětem věnuje jen jeden vychovatel. Ostatní lidé se starají o technický chod instituce. Kdyby ústav místo kuchařek a údržbářů platil náhradní rodiče, mohly by mít při stejném počtu zaměstnanců každé dvě děti svého opravdu blízkého člověka a žít v rodině,“ vysvětluje základní myšlenku paragrafu Marek Roháček.

Podobná věta se před rokem měla dostat i do našeho zákona. Prezident Václav Havel však tehdy požádal ústavní soudce, aby možnost jejího uvedení v život prozkoumali. Zatímco se svěřením do adopce nebo do běžné pěstounské rodiny musí souhlasit biologičtí rodiče, k profesionálním pěstounům může jít dítě i proti jejich vůli. Jsou totiž zaměstnanci ústavu, po právní stránce se proto nic nemění. Ústavní soud zatím nerozhodl.

Sdružení Návrat si na ministerstvu vymohlo, že rozjede experiment v libovolném ústavu. První pokus zkrachoval na nechuti jeho ředitelky, odešlo z něj jen šest dětí. Návrat se nedal prvním neúspěchem odradit. Využil slabosti dětského domova v Necpalech nedaleko Martina. Provalil se tam skandál s léta trvajícím zneužíváním dětí jedním ze svěřenců, nastoupila nová ředitelka, navíc jednu ze dvou ústavních budov chtěl zavřít hygienik. Ředitelka Janka Žilinská si zpočátku tak radikální změnu neuměla představit, pochybností ji však zbavily první děti, které k profesionálním pěstounům odešly. „Změna na ně měla obrovský vliv, rychle se měnily. Oči se jim rozzářily, zkrásněly, začaly se dobře učit, méně stonaly,“ říká ředitelka Žilinská. „Došlo mi, že i kdybychom se tu roztrhali, třeba chodili po uších, něco takového nikdy nedokážeme.“ Dnes žije u profesionálních pěstounů polovina ze šedesáti necpalských dětí.

Chtěly nosit na rukou

„Verunko, utíkej taky na zmrzlinu. Táničce jsem dala korunky,“ volá nakrátko ostříhaná žena na drobnou dívenku z lavičky před jedním z martinských paneláků. Veronika honem dobíhá skupinku vzdalujících se dětí. Šestiletá dívka a její o dva roky mladší sestra Monika žijí u profesionálních pěstounů, manželů Bartkových, spolu s jejich vlastní dcerou Taťánou už rok. Předchozí rok prožily v necpalském domově. Jejich matka přišla o byt a každodenní péče o dvě malé děti začala být v rozpadajícím se domku jejího přítele a navíc pod hranicí bídy nad její síly.

Manželům Bartkovým zemřel před lety patnáctiletý syn a nechtěli, aby Táňa vyrůstala jako jedináček. Pak šli náhodou odnést sbírku oblečení do ústavu a rozhodnutí bylo na světě – stanou se pěstouny. Nejdřív je překvapilo, že ředitelka mluví nejen o dětech, ale i o pracovní smlouvě a o platu. Zatímco adoptivním rodičům stát přispívá na dítě jen jako každému jinému na jeho vlastní a běžní pěstouni dostávají za rok příspěvek zhruba 40 tisíc korun, profesionální pěstouni dostávají za svou práci plat. Přesto vyjde pobyt dítěte u nich levněji než v ústavu (na 150 tisíc korun v porovnání se 190 tisíci, které stojí roční pobyt dítěte v ústavu). „Běžným pěstounům se dávají děti malé, šikovné, ty nejméně poškozené,“ říká ředitelka Žilinská. „Profesionální pěstouni jsou naši zaměstnanci, proto si nemohou tak vybírat. Jdou k nim i děti starší, s postižením, hodně zanedbané.“

Ani Bartkovi by dnes neměnili. Díky platu může paní Bartková zůstat doma a ukazuje se, že jinak by to dost dobře ani nešlo. „Holky zpočátku nereagovaly na nic jiného než na příkazy. Byly vystrašené, měly noční můry. Mladší Monika se v noci často probudila a plakala. Nechtěla říct, co jí je. Až jsme zjistili, že má žízeň. Zatím za námi sice nepřijde do ložnice jako naše, ale když v noci začne plakat, už alespoň řekne proč,“ vypráví Miroslav Bartko.„Naopak byly obě neuvěřitelně odolné vůči bolesti. Rozbily si třeba koleno tak, že jim tekla krev, a ani nemukly. Teď už řvou ostošest a chtějí pochovat a pohladit.“ Když dívky zjistily, že se o ně někdo zajímá, chtěly pořád nosit na rukou. „Trvalo to celý měsíc, pak k nim přibyla i naše šestiletá Tánička – když ony, tak já taky,“ vzpomíná pan Bartko. „Další měsíc jsme nosili na rukou střídavě všechny tři. Pak to naštěstí přešlo.“

Budeš to učit maminku

Ani na setkávání s původní rodinou nebyli Bartkovi připraveni. Na rozdíl od praxe běžné na Západě totiž většina běžných slovenských (stejně jako českých) pěstounů nechce o původní rodině dítěte ani slyšet, natož aby s ní udržovala pravidelný kontakt. Bojí se totiž, aby o „své“ dítě nepřišli. Profesionální pěstouni mají naopak povinnost se s biologickou rodinou sejít aspoň jednou za půl roku. Často se po první schůzce prolomí ledy a rodiny se nakonec scházejí daleko víc. Některé děti se ke svým rodičům po čase dokonce vrací. Kromě pravidelných setkání hraje roli ještě jedna věc. „Vlastní rodiny se smíří s tím, že je dítě v ústavu. Ale když odejde do jiné rodiny, cítí se vážně ohrožené,“ říká ředitelka Žilinská. „Tak se zmobilizují, že se dítě opravdu může vrátit domů.“ Pro pěstouny to samozřejmě není nic lehkého. „Z jedné pěstounské rodiny na Liptově nám děti do původních rodin odešly už potřetí,“ říká ředitelka. „Teď jsme jim tam pro jistotu dali sirotka.“ Jejich někdejší svěřenci však na pěstouny nezapomínají. „Zůstal mezi nimi fantastický vztah,“ říká ředitelka. „Když je jejich vlastní rodina občas znovu v nouzi, hledá u nich pomoc.“

Také Bartkovi nakonec setkání s rodiči dívek ocenili. Alespoň se tak o nich dozvěděli víc. A když se vlastní matka od Vánoc neozvala, rozjel se pan Bartko za ní s dcerami sám. Bartkovi totiž zjistili, že dívky se navzdory prožitému strádání k vlastní matce těší. „Počítáme s tím, že když si vytvoří přijatelné podmínky, odejdou domů,“ říká pan Bartko. „Učíme je, že to, co se naučí u nás, budou učit nejen jednou svoje děti, ale možná i svoji maminku.“ Naopak do ústavu dívky navzdory materiálnímu dostatku, který tam zažily, chodit nechtějí: „Jednou jsme tam šli na návštěvu a hrozně se bály, že tam budou muset zůstat.“

Přestože děti u pěstounů prosperují daleko lépe a ředitelka Žilinská to dobře ví, zbylých třicet dětí z jejího ústavu už podobnou šanci nedostane. Úředníci kraje, který dnes dětské domovy zřizuje, totiž profesionálním pěstounům nepřejí. „Ministerská vize proměny byla taková, že děti odejdou z ústavů do rodin. Kraj dnes naopak prosazuje, že v ústavech zůstanou. Nebudou tu však žít jako v internátě, ale v menších skupinkách. Aspoň občas si budou sami nakupovat, prát, vařit,“ popisuje Janka Žilinská obdobnou změnu, jaká se chystá i u nás.

Ze slovenské praxe pro nás kromě dobrého příkladu plyne zároveň varování. Místo ve staré, rozpadající se budově dnes necpalský dětský domov sídlí v novém domě, postaveném za více než šedesát milionů korun. „Teď když to tu máme tak krásně opravené, by se vlastně ani mně posílat další děti do rodin moc nechtělo,“ přiznává ředitelka. „Stálo nás spoustu energie to tu zařídit tak, aby to bylo hezké.“

Já nic neukradnu, ale oni ano,

říká Jiří Pilař, ředitel ministerského odboru speciálního školství

Většina dětí z ústavů v dalším životě selhává. Proč?

Může za to především stav, v jakém děti do péče ústavů chodí. Spousta z nich má psychopatické rysy nebo psychiatrické problémy, přichází z rodin totálně poškozena.

Nemohou za to spíš samotné ústavy? Děti tam nenechají dělat běžné každodenní věci, nemohou se samostatně rozhodovat.

Ze své dlouholeté praxe vychovatele v diagnostickém i výchovném ústavu vím, že se tyto instituce snaží naučit děti orientovat se v běžném životě. Vychovatel vzal kluka za křídlo a šel s ním. Procházeli spolu úřady, chodili na nákupy, snažili se šetřit. Kluk měl ukazovat, jak si to dokáže osvojit.

To je právě ten problém, že děti dělají všechno s vychovatelem a pod jeho dozorem.

První kroky musí udělat pod dozorem vychovatele. Musíte mu říct – hele, Pepíku, to je samoobsluha a když tu nic neukradneš, tak uděláš dobře. Nemůžete vidět ty jedince jako sebe sama. Já když někam přijdu, tak nic neukradnu. Oni to neví, nechtějí to vědět.

Když je prohřeškem i vzdálení se od skupiny, tak o jaké samostatnosti může být řeč?

Když soud nařídí ochrannou výchovu a vy se vzdálíte od skupiny, je to maření úředního výkonu a je to vlastně trestný čin.

Co si myslíte o projektu Proměna, který navrhuje, aby většina ústavů zanikla?

To je ideální stav, který já podepisuji, s většinou věcí v projektu souhlasím. Nicméně v současné době je nerealizovatelný.

Podle projektu Proměna by za pět let nemělo být v ústavu trvale žádné dítě. Jak to bude v té době vypadat podle vás?

Byl bych hrozně rád, kdyby tam v té době bylo o šestinu, o tisíc dětí méně.

Stát se chystá vydat miliardy na přebudování ústavů. To současný stav jen upevní.

My musíme především vyřešit situaci v našich zařízeních, o děti, které tam jsou, se co nejlépe postarat.

Budou se ústavy přestavovat pro současný počet dětí nebo pro počet o něco nižší? Alespoň o těch tisíc, které jste zmiňoval?

Musíme vycházet z počtu dětí, které jsou v ústavech dnes. Nemůžeme počítat s tím, že jich tam bude o tisíc míň. To by se nám brzy stalo, že budou pod mostem.

Článek vznikl za přispění grantu pro investigativní žurnalistiku Nadačního fondu Ferdinanda Peroutky.