V ghettu ta cesta začala

Před 80 lety začalo povstání ve varšavském židovském ghettu. Při této příležitosti připomínáme a částečně odemykáme následující rozhovor, který vznikl před 20 lety. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli.  Získáte tak nejen týdeník v tištěné či digitální podobě, ale i možnost číst naše aktuální texty na webu respekt.cz a přístup k celému archivu.

Marek Edelman (1921) byl jedním z velitelů povstání ve varšavském ghettu. V polském hlavním městě žilo na počátku války 360 tisíc Židů – zhruba tolik jako v celém předválečném Československu, včetně Podkarpatské Rusi. Ghetto tu nacisté zřídili v roce 1940 a v průběhu roku a půl v něm soustředili 480 tisíc mužů, žen a dětí, kteří žili v krajně stísněných a krutých podmínkách. V červenci 1942 začali nacisté s masovým vyhlazováním: na 245 tisíc Židů transportovali do Treblinky, kde je zavraždili v plynových komorách. Edelman pracoval v nemocnici sousedící s Umschlagplatzem, odkud odjížděly transporty. V říjnu 1942 spoluzaložil Židovskou bojovou organizaci, podzemní sdružení, které v ghettu podnikalo akce proti židovským kolaborantům a připravovalo se na ozbrojené povstání. Na 19. dubna 1943 naplánovali nacisté likvidaci ghetta a jeho posledních šedesáti tisíc obyvatel. Narazili však na nečekaný odpor. Vypuklo povstání. Z hlediska vojenského historika to byl zanedbatelný střet, z hlediska historie šoa to byla první a nejdůležitější vzpoura Židů proti nacistům na okupovaném území; z pohledu obecnějšího šlo o jedno z nejvýznamnějších vystoupení na obranu lidských hodnot.

Jen málokdy v dějinách, snad jen při vzpouře v Treblince, se odvážila jít skupina lidí do tak nerovného střetu. Dvě stě dvacet chlapců a dívek z Židovské bojové organizace vybavených pistolemi a zápalnými lahvemi se po tři týdny bránilo dům od domu obrovité přesile vojsk SS vyzbrojených plamenomety a kulomety. Heslem povstání se stalo „zemřít se ctí v boji“. Edelman stál v čele hrstky bojovníků, kterým se poté, co nacisté ghetto srovnali zemí a naprostou většinu jeho obyvatel vyvraždili, podařilo přežít a dostat se kanály na „árijskou“ stranu. Bojoval pak ještě ve varšavském povstání v roce 1944, které, jak známo, nechala Rudá armáda utopit v krvi. Po válce pracoval jako kardiochirurg v Lodži. Navzdory polskému antisemitismu, možná ze vzdoru proti němu, zůstal ve své rodné zemi, i když v roce 1970 po antisemitském tažení vyvolaném komunistickým režimem odešla do Francie jeho žena se dvěma dětmi. V 70. letech spolupracoval s disidenty v KOR (Výbor na obranu dělníků, který vznikl v roce 1976 na podporu účastníků protirežimních stávek v polských továrnách), později se stal členem Solidarity. V roce 1989 se účastnil Kulatého stolu, jednání opozice s představiteli komunistické vlády. Do veřejného a politického života zasahuje i po pádu komunismu.

Proč jste tak dlouho odmítal účast na oslavách výročí povstání ve varšavském ghettu?

Neúčastnil jsem se oslav za komunistů. Komunisté přece nemohou vystupovat ve jménu svobody a lásky k člověku. Jejich ideologie je stejná jako fašismus. Nikdy jsem s nimi neměl nic společného. Přišel jsem teprve na připomínku 45. výročí povstání v ghettu a posledních pár let se organizovaných oslav někdy účastním, někdy ne. Chodíme ale na ta místa s přáteli položit květiny.

Ostatní přeživší bojovníci z ghetta se na organizovaná výročí za komunismu dívali stejně?

Kromě mě nikdo už nebydlí v Polsku.

Kolik vás žije?

Bylo nás dvě stě dvacet, stejně jako zbraní, které jsme měli. Ochotných bylo spousta, ale neměli čím bojovat. Dnes nás žije na světě pět.

Vy jste nikdy nepomyslel na emigraci? Ani když z Polska odjela vaše žena a děti?

Kdybych pomyslel, nebyl bych tu. Každý, pokud může, bydlí tam, kde chce.

Na co myslíte, když dnes, v den 60. výročí, jdete v čele shromážděných lidí od pomníku bojovníků ghetta k Umschlagplatzu, odkud odjížděly transporty vašich přátel do Treblinky?

Na to, aby lidé nezapomněli, aby to byla výstraha pro další generace, aby se věci, které se staly a dějí, v budoucnu už nestávaly.

Opravdu vám právě tyto věty běží v tu chvíli hlavou?

Asi ne, to je moje věc, na co myslím. Ale teď vám to říkám.

Jaké to je, celý život vyprávět o několika letech, které vám v mládí zásadně změnily budoucnost? Nezdá se vám, že se občas schematicky opakuje dokola to, co už bylo mnohokrát řečeno?

Jaké schéma? Je třeba si pamatovat, co se stalo, a to není schéma. Nejde o to vymýšlet něco nového, mluvit nově – jde o to mluvit pravdu. Naše chování je ovlivněno tím, co si pamatujeme z minulosti. Je důležité ukazovat lidem, jak to dopadne, když se pohrdá člověkem, když se člověk stane jen objektem politiky a nenávisti. Nevystačíme s tím, že si budeme opakovat, že dnes svítí slunce. Slunce bylo vždycky.