Svých padesátin se Česká televize nedožila úplně ve zdraví. Při jejích dluzích a nejasných vyhlídkách není divu, že občas propadá hysterii, zvlášť když je vystavena konkurenci mladých sokyň s dobrodružnými sklony. Oslavy jubilea nicméně zvládla s decentním šarmem a sebeironií. Vyhradila jim v den narozenin separovaný salonek na ČT 2, kde od rána do půlnoci vzpomínala formou téměř nekomentovaného sestřihu pořadů, který se od podzimu 1989 vracel až k prvnímu vysílání v roce 1953.
Veřejnoprávní instituce se divákům před očima proměnila v živou bytost, jež se vyprávěním vlastního životopisu pokouší vyrovnat s traumatickými zážitky, přeskupuje je do přijatelnějších souvislostí a ty nejtrapnější vytěsňuje, nebo se jimi naopak holedbá, aby ukázala, že už je dávno nad věcí. Jako by čerstvá padesátnice ulehla na Freudovo kanapátko. Jenže do nejhlubších struktur jejího podvědomí s usazeninami úzkosti a hanby, ani do nadoblačných výšin superega živeného diváckými úspěchy by ani sám otec psychoanalýzy nepronikl.
Cesta do minulosti se jako značená turistická stezka vinula po nejzajímavějších lokalitách s charakteristickou flórou i faunou a působivými výhledy na krajinné celky. Televize nám s vlídným humorem ukázala chvíle, kdy snaživě plnila nejpotrhlejší politické zakázky, předvedla proměny svého smyslu pro populární zábavu, přiznala, jak nepokrytě manipulovala s veřejným míněním, ale zároveň se také pochlubila zdařilými nápady i realizacemi. Taková jsem byla, jako by…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu