Děti z mrazáku

Když počátkem 90. let dnes sedmatřicetiletý švédský občan věnoval lesbickému páru, který toužil po dítěti, své sperma, netušil, jak draze za to časem zaplatí. Před dvěma roky však registrované partnerství obou žen ztroskotalo a ta, jíž zůstaly v péči děti, požádala o výživné. Protože zákon neumožňoval jiné řešení, rozhodl nakonec soud, že 3000 švédských korun (v přepočtu přibližně 11 000 korun) bude platit každý měsíc biologický otec – tedy dobrosrdečný dárce spermatu. Jde přitom jen o jeden z řady podobných případů, které dnes připomínají, jak prudce rostou možnosti asistované reprodukce a jak rychle za nimi stávající právní regulace zaostává.

Reprodukční technologie zažívají v posledních letech dosud nevídaný boom a umělé oplodnění se stává stále běžnějším a úspěšnějším způsobem počínání dětí. Pro západní populaci, postiženou bezprecedentní neplodností, by to jistě byla skvělá zpráva. Kdyby ovšem nebylo s „dětmi ze zkumavky“ spojeno také velké množství neobyčejných rizik.

Početí jako byznys

Donedávna to byla především plodnost, z jejíhož kontraceptivního potlačování plynuly farmaceutickým firmám miliardové zisky. V posledních letech jim je však stále častěji začínají přinášet také páry, které mají přesně opačný problém: přes veškerou snahu nemohou počít.

Na přelomu století bylo celosvětově registrováno zhruba 60–80 milionů neplodných párů,…