Mimochodem

Zastupitelstvo jednoho českého města dospělo k rozhodnutí, že se na svěřeném území vypořádá s plevelem. Kdo jej ze svého pozemku neodstraní, dostane mastnou pokutu. Svým způsobem to je mistrovský tah komunální politiky. Vlivná část voličské základny z řad pořádkumilovných zahrádkářů jistě uvítá, nebude-li vzduchem poletovat pápěří s podezřelými semínky, a menšina občanů, jimž plevel nevadí, ponese cejch asociálnosti. Vzhledem k tomu, že absolutní vyhubení plevele nelze předpokládat, vzroste úcta k úřednictvu, jež bude posuzovat relativní míru zaplevelenosti. Vybrané pokuty navíc přispějí do rozpočtu města.

Úřad ve vsi, kde žiju, do boje proti plevelu zatím nevytáhl, stigma plevelomila však nesu před jedním ze sousedů, úctyhodným starým pánem, kterému pozemek vrátili v restituci. Příčinou nejsou pampelišky, ale mohutný jasan, který byl mladým stromkem někdy za Masaryka. Roste na mé zahrádce těsně u plotu jeho zahrádky a vždy odpoledne na ni vrhá stín.

„Kdypak ho konečně porazíte? Koukněte, co mi ten prevít dělá s kedlubnama,“ slyším každoročně přes plot. Pohled na kedlubny je opravdu skličující. Na vzdálených okrajích záhonu jsou gigantické, jak sliboval pytlík se sadbou, směrem k jasanu se však zmenšují a hubnou, jako by je kořeny stromu vysávaly, a v blízkosti kmene se podobají bledě zeleným housenkám.

„Takový pěkný, zdravý strom si přece porazit nezaslouží,“ namítám chabě. „Dcery si pod ním hrály, když byly ještě malé…