Když přišly bledé tváře

Jak si bílí američtí spisovatelé 19. století představovali indiány, čeští čtenáři vědí: Píseň o Hiawathovi básníka H. W. Longfellowa (1807–1882) přeložil už Josef Václav Sládek a série dobrodružných románů Jamese Fenimora Coopera (1789–1851) dodnes okouzluje děti i dospělé. A již u těchto dvou spisovatelů lze vystopovat počátky jakéhosi mýtu severoamerického indiána coby vznešeného divocha žijícího v souladu s přírodou, jehož vlivu se mimochodem zcela nezbavil ani takový Ken Kesey ve Vyhoďme ho z kola ven (1962). Pokud by nás teď zajímalo, jak se naopak dívali indiáni na „podivné bílé tváře“, stačí sáhnout po titulu Tančili tváří k slunci autorky Donni Bufallo Dog, který vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Kruh mlčení

Tento literární debut autorky, která žije a pracuje jako sochařka a grafička ve Francii, není příliš známý ani v jejích rodných Spojených státech, třebaže v mnohém navazuje na tamější indiánskou renesanci 60. let a tvorbu N. Scotta Momadaye, Leslie Marmon Silkové či Louise Erdrichové. Po otci indiánka Donni Buffalo Dog se stejně jako oni snaží dívat nikoli na domorodé obyvatele, nýbrž do nich. Pokouší se zobrazit přírodu z jejich (a své) perspektivy, tedy coby nevypočitatelnou, mající svůj vlastní účel. Ukazuje, jak se její postavy učí mlčením, nasloucháním sobě samým. Autorka mísí prvky světa viditelného s neviditelným a ruší tak hranici mezi realitou a imaginací a konečně neustále znázorňuje, jak se vše…