Pozoruhodnou proměnu ministra zahraničí v posledních měsících nelze přehlédnout. Jeho mrtvolná prohlášení z počátku funkčního období jsou ta tam – teď mluví Cyril Svoboda jednoznačně a na české poměry odvážně. Otázka samozřejmě zní, jak dlouho mu to vydrží. Máme-li parafrázovat slogan KDU-ČSL o „klidné síle“, lidovecký předseda není ani dost klidný, ani dost silný.
Jsem Američan
V prvních měsících jako by měl šéf diplomacie přepnuto na vegetativní režim a omezil se na opakování neškodných formulek: vstup do Evropské unie ano, transatlantické partnerství ano, vstřícné gesto vůči sudetským Němcům ne. Právě v tomto bodě později došlo k mírné změně: v září pro rakouský tisk prohlásil, že nějaké gesto vůči vyhnaným krajanům a zejména antifašistům „nevylučuje“. Na domácí půdě nicméně poté zopakoval známou tezi ochránců českého národa, že otázka Benešových dekretů je jasná a vláda na ní nemá co měnit.
Před listopadovým summitem NATO jeho úřad dlouhé týdny řešil otázku elementárních zásad: udělit, či neudělit vízum běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi? Příběh nakonec skončil šťastně – Cyril Svoboda zabouchl před Lukašenkem dveře a otálení s verdiktem vysvětloval tím, že česká diplomacie čekala na vyjádření všech spojenců.
Ani první vážné debaty o postoji Česka k případné válce v Iráku nenasvědčovaly tomu, že se ministr definitivně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu