Stmívá se a v záři planoucích pochodní se z granadské uličky Calle Panaderos vynořují ohromná nosítka se sochou Krista. Obklopují je postavy v dlouhých barevných hábitech přepásaných lýkovými provazy, kterým se na hlavě hrozivě tyčí bělostný kornout. Je sobota před Květnou nedělí a ve Španělsku právě začal hlavní svátek roku – Svatý týden neboli Semana Santa.
Sousedé v Kristu
Tato pestrá směsice náboženského vytržení a patosu naplní každé jaro španělská města tisícovkami návštěvníků. Náboženská tradice se totiž v turistických kancelářích po celém světě výborně prodává. Španělé, kteří se z pětaosmdesáti procent hlásí ke katolické církvi, si však kladou otázku, zda všechno není pouhé divadlo pro turisty, jež už dávno nemá s církevní oslavou Velikonoc nic společného.
„V kajícných procesích chodím každý rok. Už dvacet let jsem členem Bratrstva Angustia. Z kostela vycházíme kolem sedmé večer a vracíme se někdy před druhou ráno,“ vypráví zasněně korpulentní Pedro López. Podobných bratrstev je v třísettisícové Granadě přesně dvaatřicet a náruživě se v nich angažuje téměř každý desátý obyvatel. Členové chodí společně na mši, scházejí se na koncertech a slaví spolu církevní svátky. Dva měsíce před Velikonocemi pak začínají pilně nacvičovat procesí, jímž si už od svého vzniku v šestnáctém století připomínají Kristovo utrpení.
Před kostelem sv. Cristóbala se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
